Diskuze, Diskuzní fórum

Marhon » Marhon pětašedesátá...


vděčnost

vděčnost
jsou ruce založené v klíně,
čas, kdy touha po rodině,
se mění v návrat domů,
vděčnost
je dotek pohlazení
a pohled v rozednění
do vršků stromů.

vděčnost
je láska položená v dlani,
když člověk hledí do svítání,
když ví, že je,
vděčnost
je úsměv krásné tváře,
ten jas ze svatozáře,
co v srdci hřeje.

vděčnost je krátká chvíle,
pohled, dotek, ruce v klíně,
vděčnost jsou okamžiky
a za ně díky.

Marhon » Marhon čtyřiašedesátá...


jedu domů.

ráno ještě spí a noc mi šeptá na na víčka
vstávej.
ostatní ještě sní a mě hraje písnička
k probuzení.
vařím černou kávu, co odežene poslední
spánek,
vnímám zprávu, co po týdnu libě zní
do rozednění.

dnes jedu domů.

vyjíždím a dálnice je téměř prázdná,
jen pár bílých světel problikne "jeď dál",
zařadím a do noci se ozve zpráva,
z vysílačky, výzva na kanál.

"bereš mě?"

slunce vychází a ve dvou se to lépe táhne,
kafe už jsem vypila a prohodila spoustu vět,
s kolegou mě přešel i přechodný spánek,
už opouštím ten cizí svět.

vracím se domů.

cesta utekla a pomalu se budu loučit,
blíží se mi sjezd, naposledy zablikám, je čas.
"já už jsem doma kámo, tak už budu končit,
dobře dojeď a ozvy se zas.

jedu domů."

Marhon » Marhon třiašedesátá...pro...

Básnířka.

Básnířka vzala barvy a vykreslila siluetu,
myšlenku o pocitu
a o touhách,
snad kreslí strach
a pláč v útrobách
co touží po soucitu.

Básnířka, vnáší barvy tak temně,
a přesto jemně,
kreslí básně,
tak krásně,
až zdá se,
že pláče země.

A tak byl světu obraz veršů dán
pocitům odevzdán,
však chybí rám,
co držel by zevně,
pevně,
v němž by byl uchován.

Marhon » Marhon dvaašedesátá...

mezidobí.

když se večer s nocí laská,
vzniká v ten čas šedá kráska,
která se rozespívá,
když bránu otevírá.

myšlenky a déšť se snoubí,
hledí tiše do podloubí,
kapky zlehka mysl zdobí
a vzniká tak mezidobí.

čas stojí a prchavé okamžiky v něm,
se ztrácí
a vzpomínky je navrací zpět,

čas a myšlenky srdečních stěn,
co jak ptáci,
se vrhají v střemhlavý let,

aby pak stoupaly k oblakům ve vteřinách ticha,
celý svět dýchá
tak lechce
a nechce
se vzdát

té chvíle v mezidobí,
co už nenapoví
nač se ptát.

brána srdce otevírá,
všechno zlé se zapomíná,
sbírá ze skla kapky vína,
jedna chvíle podmanivá.

myšlenka náhle v duši bledne,
čas se znovu rozeběhne
a víc už nenapoví
krátký čas při mezidobí.

Marhon » Marhon jedenašedesátá...pro...


jsem já

to jsem já, řekla jedna duše do nového rána,
to jsem já a usmála se v myšlenkách,
to jsem já a byla to ta nejkrásnější zpráva,
od toho, kdo byl ve vzpomínkách.

jsem já a paměť kreslí jedny z nejmilejších očí,
jsem já a její věčný úsměv na tváři,
jsem já i světem pootočí,
jen aby ten se celý rozzářil.

jsem já je tady všude kolem,
jsem já, ač na míle vzdálená,
tu teď snídá se mnou za mým stolem
a tak se krásně usmívá.

to jsem já, řekla jedna duše do nového rána,
jsem já mi úsměv přináší,
jsi a já jsem za to ráda,
tebe si v srdci odnáším.

Marhon » Marhon šedesátá...

Seděla moudrost na kameni.

Seděla moudrost na kameni,
hleděla tiše do dálky,
nechápe, co si lidé cení,
proč se ženou do války.

Seděla moudrost na kameni,
hleděla slunci do tváře,
nehledej pravdu, kde už neni,
ona se jednou ukáže.

Seděla moudrost na kameni,
složené ruce do klína,
držela duši ve své dlani,
duši, co v lidech umírá.

Seděla moudrost na kameni,
čeká na duši poslední,
jediné, co lidé neví,
že je ten kámen náhrobní.


Seděla moudrost na kameni,
sedí a jen se usmívá,
přišla k ní pravda, lidské jmění
a tiše ji objímá.

Marhon » Marhon devětapadesátá...

rysí pozdrav

přeběhla mi přes cestu velká kočka.
s pohledem, však ona počká.
a měla pravdu.

přeběhla mi přes cestu v lese.
s pohledem tu jsem
a měla pravdu.

a tak se dívám a nevím, kde jsem se ztratila,
ten pohled mě svedl docela
do kamsi změti a zmatení
a tak se dívám, že asi jsme ztracení.
a tak se dívám, do citu, do očí,
ten pohled na duši útočí
ten pozdrav plný svobody,
dotek od vzduchu, od země, od vody.

přeběhla přes cestu v lese,
mé první setkání s rysem
a ztrácím hlavu.

přeběhla mi přes cestu života,
byl ten rys vůbec ze světa?
a ztrácím hlavu.

tak se dívám, na tu šelmu divokou,
jen pohled a zmizela za stokou,
do kamsi do lůna tichosti
zbyl jen prožitek divu a divnosti.
přeběhla mi přes cestu velká kočka,
s pohledem, však ona počká,
však ona určitě zastaví,
rysího pozdravu už se víc nezbaví.

Marhon » Marhon osmapadesátá...

Dům na konci ulice.

městem rozběhlo se sluneční ráno,
paprskem ji přivítalo,
uspalo vládu měsíce.
políbí ho, hned jak se rozední
a úplně na chvíli poslední,
i dům na konci ulice.

kde břečťan s kamenem se snoubí
a sochy u podloubí
vzívají dávné tradice.
tam vzrostlé vršky borovic
snad pláčí, snad chtějí víc,
pro dům na konci ulice.

kde už léta nikdo neotevřel branku
a nesedl si do altánku,
kde růže voní nejvíce.
snad čeká tam na pohlazení,
v západu slunce i v rozednění,
ten dům na konci ulice.

tak jen dny prochází tam dveřmi
a tak se dívám a věř mi,
vryl se mi do srdce,
ten pohled, co stále vrací se,
za svitu slunce i měsíce,
dům na konci ulice.

tak jen dny prochází tam dveřmi
a tak se dívám a věř mi,
vryl se mi do srdce,
ten pohled, co stále vrací se,
ve svitu slunce i měsíce,
prázdný dům, na konci ulice.

Marhon » Marhon sedmapadesátá...

Sfén

osamělá noc, umlčený sten,
slzy se do sebe slejvaj v jeden jedinej hlas,
hvězdy se do tváře dívaj a vichr rozmetal splín,
černá denní prach tráví, polyká poslední stín.
co brání...?
je čas.
co s tím...?
a do srdce byl vražen sfén.

v záři jeho odlesků zrodil se průzračný plamen,
rozhodil tisíce paprsků a zapálil hřejivý oheň,
zamířil přímo do srdce a smetl zbylé stíny,
zavíral hluboké rány, dodával živé síly,
tajemný sfén.

sekvence barevných záblesků prochází padlou branou,
vrací zpátky na cestu, ty co neví, že ještě vstanou,
pálí průzory v pochybách a vráží svoje klíny,
hřeje, chrání, stírá strach v myšlenkách vlastní víry,
zářivý sfén.

položil v srdci naději namísto marných slibů,
dal malé tiché znamení, kde našel dávnou chybu,
podrž ten lesk na dlani a v srdci si chraň,
víra a klid tě ochrání, tak vstaň.
říká ti sfén.

osamělá noc, probuzený sen,
přání se do sebe slejvaj v jeden jedinej hlas,
slzy denní prach smejvaj a s nima odchází splín,
černá v tichosti hladí, přikrejvá poslední stín
a brání
ten čas
a s ním
byl do srdce vsazen sfén.

Marhon » Marhon šestapadesátá...

Jména.

Byl krásný den
a brzké ráno
usnul sen
a slunce vstalo
a zvedlo bránu
k novému ránu
to osud otevřel
a ty si šel

Jen nové tváře
tu kolem sedí
do slabikáře
upřeně hledí
jen dětská přání
ty duše chrání
zázrak se stal
máš přátel pár

Tak roky plynou
tváře se mění
ne vlastní vinou
mizí v zapomění
přichází změna
s ní další jména
čas běží dál
pročpak by stál

A pak se schází
několik lidí
a v duši mrazí
že někdo chybí
že jedna tvář
ztratila zář
to první z jmen
a čas byl zastaven

Zbyly fotky jen
a na nich tváře
a pár písmen
ze slabikáře
a z nich jména
pro paměť cenná
a čas byl uzavřen
do tváří jmen

Marhon » Marhon pětapadesátá...


"S dovolením"

"S dovolením", řeklo ráno a odhrnulo mraky,
uložilo k spánku noční ptáky
a pošimralo vršky stromů.
"S dovolením" a snášelo se z nebe dolů.

"S dovolením" řeklo ráno a pohladilo kočku na komíně,
zavrněla a protáhla se líně,
kotě pak honí po střeše,
paprskem, co slunce vykřeše.

"S dovolením", řeklo ráno a otevřelo vrátka,
dalo lesklou rosu na poupátka
a načechralo sojkám peří,
"S dovolením" a naleštilo kliky dveří.

"S dovolením", řeklo ráno a vlezlo pod záclonu,
do bytů a spících domů,
ještě probudilo šedou cestu.
"S dovolením" a vydalo se k městu.

Tak šlo ulicí a všude davy lidí.
"S dovolením" doufalo, že ho vidí,
že snad někomu to došlo.
"S dovolením," řeklo ráno,
"já bych prošlo."

Marhon » Marhon čtyřiapadesátá...


kdyby ti dali křídla

osud ti nadělil
spoustu snů, spoustu sil,
kreslí ty okamžiky chvil
do přání.

ztracená, vrácená
jsou ta přání bez jména
a prázdná mysl zastřená
se brání.

ležíš na louce, kde stokrát si už byl,
probouzíš se do snů kde skutečně si žil,
díváš se na modrou oblohu a věř,
kdyby ti dali křídla, už by ses nevrátil.

kdosi vzal proutků pár,
malou klícku udělal,
ptáčka do ní jednou dal
v soumraku.

kde si stál, když se ptal,
osud na to co sis přál,
když tvůj život uschoval,
v zázraku.

ležíš na louce, kde stokrát si už byl,
probouzíš se do snů kde skutečně si žil,
díváš se na modrou oblohu a víš,
kdyby ti dali křídla, už by ses nevrátil.

i ten ptáček co chce žít,
zkouší klec svou otevřít,
aby mohl z nebe pít
z oblaků.

svět už znáš, nevnímáš
kdo ti přidal na rubáš
ptáčku dvířka otvíráš
k oblakům.

ležíš na louce, kde stokrát si už byl,
probouzíš se do snů kde skutečně si žil,
díváš se na modrou oblohu a víš,
kdyby ti dali křídla, už by ses nevrátil.

Marhon » Marhon třiapadesátá...

jen si tu odložím.

s dovolením, já si zde odložím,
svůj kufr, co nesu z nádraží,
po tý cestě ho nechci nechat venku,
je malý, jen jako pro panenku,

tak si ho odložím.
vždyť skoro nic neváží,
je v něm jen vlasů pramínek
a pár dávných drobnýh vzpomínek,

tak si je odložím.
ty chvíle, kdy byli sme na zápraží,
ten dvorek, z malých bílých kvítků
a košík plný mladých hříbků,

jen si tu odložím.
to co už nikdy zpátky nevložím,
ty vlaštovky co slétly z mraků,
sukni, rudou jak květy máku,

to si tu odložím.
to ráno, kdy děda seče trávu
babička vaří bílou kávu,
si tady odložím. s dovolením, snad smím.

Marhon » Marhon dvaapadesátá...pro...


Most na křídlech

Jedno srdce postavilo most na lehkých křídlech

přes údolí přání a řeku času
pro úsměvy pohledů v prostoru ztracených
pro podání rukou na míle vzdálených
nabídlo pozdravům zkrátit si trasu

přichází blíž zvědavé myšlenky
přichází blíž
nahlíží výš drobounké pomněnky
nahlíží výš
prohlíží uzoučkou lávku
na špičky stoupají
hlavičky zvedají
chtěji se dotknout jen hlásku
co přichází blíž jak malé pramínky
přichází blíž
stoupají výš čarovné stupínky
stoupají výš

hlavičky kopretin, větvičky růží
prochází po můstku stvořeném duší
a v každém lístečku schované vzpomínky
a v každé vůni ukryté myšlenky
až přejdou lehonce na druhý břeh
čeká tam člověk na nádech
co vykouzlí v očích tajemnou zář
a za každým pozdravem je Tvoje tvář

a tak v prostoru krátí si trasu
myšlenky, pozdravy, úsměv a smích
podání rukou na míle vzdálených
přes údolí přání a řeku času

To jen jedno srdce postavilo most na lehkých křídlech

Marhon » Marhon jedenapadesátá...


Jsem dnešek, jsem zítřek.

Jsem dnešek, jsem zítřek.
Rodím se stále znova
a umírám.
Na co jen si vzpomínám,
že nejsou žádná slova,
jen stoupá hruď, pak klesá,
jak slunce na nebesa.

Jsem dnešek i zítřek,
jsem i včera.
Nejedna slza zabrečela,
štěstím, když se zrodím,
v pláči nových rodin,
smutkem, když usínám,
když umírám.

Jsem dnešek, jsem zítřek,
jsem i včera.
Nejedna duše zabrečela,
když se znovu rodím,
když vaše srdce hladím.
Jsem nádech-výdech.