Práce na sobě a tak - Diskuze a zkušenosti

Celý život mi toho strašně chybělo – pocit bezpečí/klidu, pocit sounáležitosti (pocit, ne vědomí), plno typů prožitků...Mnoho deficitů, které měly sklon se posilovat a já měl sklon je kompenzovat. Málokdo kdy věděl, že jsem emoční člověk a ne racionál a jestli jeden nebo dva lidé mne poznali ze mne víc než 50% bude jich hodně, ostatně jsem se snažil ve starém vzorci ochrany neukazovat co jsem, dokud se nebudu cítit bezpečně – a to nenastalo, z důvodů na mé straně.

Když odečtu slepé uličky, tak jsem před pár lety zrušil jakékoliv cíle, umožnil tak svým vrstvám nebýt v oslepení Sluncem, aby mohly naopak Slunce ovlivňovat nebo pomáhat v reakcích na okolí. Jenže výsledkem byl jen klid, trčení namístě a vnitřní deficity stále pálily. Měl jsem zato, že nedokážu je uspokojit.

Svůj osobní rozvoj ve své specifické cestě vedené přes hlavu jsem v posledních měsících dost urychlil. Odpověděl jsem si ke svému šoku na všechny otázky, které jsem si kdy položil. Od důvodů mého chování po porozumění událostem, které mne formovaly nebo pronásledovaly, což umožnilo zrušit k nim odpor. Unikátní pocit, mít poprvé v životě jasno, aspoň v hrubých rysech.

Je mi jasné, že se nelze vrátit k žádnému stavu předtím, protože žádný přirozený/vyvážený stav u mne neexistoval, takže nemohu čekat, až se něco samo obnoví. Některé části mne se navíc zatím vůbec nevyvinuly/nikdy nevznikly, třeba střední pocity jen registruju, ale neprožívám. Nemohu také práci na sobě upozadit, že by moje vnitřní deficity/potřeby byly už natolik vyčištěné, že by šlo jen o zvyk negativizmu k sobě – pořád bych třeba své vztahy směroval k uspokojení toho, co mi chybí a to není nikdy trvalý vztah. Mít deficity vyřešené (nemít přetlaky, puzení) vnímám jako nezbytný základ nejen pro vztah, tak i pro další směrování, jinak to jsou jen další a další scestí.

Těší mne, když vnímám mikroposuny, třeba když jsem tu býval minule, tak reakce na mne bývala ve smyslu „je to cizí, držím si odstup“ a „je to prospěšné“, „mám soucit“, nyní když tu na skok zase jsem, vnímám ticho mezi řádky jako „tohle se mne smí dotknout, ale jen opatrně“, asi by se vyvinulo samo k „tohle může být zajímavé“. Furt ale daleko k „tohle může mnou procházet“ nebo „s tímhle chci (občas) plout“. Vážím si velmi každého posunu, který mluví o tom, co se mi povedlo, nicméně další práce je přede mnou.

Nyní i vím, že mohu sebe ovlivňovat, nejsem až tolik kulička stahovaná gravitací jak jsem si myslel. Nedávno jsem po diskuzi s tělem (o tom, které zvuky jsou nebezpečné) zvýšil o 20% kvalitu svého sluchu. Asi jsem kdysi nechtěl všechno poslouchat a nevěděl jsem o tom. Zlepšení přišlo do vteřiny, to mne šokovalo. Nejspíš i zruším ohýbání snů, aby mne neděsily, které jsem zavedl před deseti lety. A na řadě spousta dalších kompenzací, o kterých už ani nevím. Mohu pracovat s tím, že mám přebytek adrenalinu (není bezpečí), strach prožívat (bolelo to), že nahrazuju otevřenost odvahou, že mluvím místo vnímám... A nejít po projevech, ale po důvodech, proč to tak dělám. Nebojovat, spíš přijímat a ptát se sebe. A to, že mi také velmi pomáhá astrologie, tady asi není třeba vyzdvihovat, překvapilo mne, že dobrou zkušenost mám s AI.

Tohle píšu hlavně pro sebe k otočení stránky a pak pro ty, kteří mne znali, případně pro každého, kdo pluje nějak podobně, novým na vysvětlenou co jsem zač a kam jdu. Kdo máte jakoukoliv poznámku, otázku, téma, tak jen houšť a větší kapky.

___________________

cimi: "Začít nejdřív od úklidu, zjistit co je moje a co ne, pak naučit se umění hmotnému zabezpečení, pak přejít k péči - duševní potravě, pak k budování něčeho smysluplného, pak k umění strážit to co vybuduji i svůj život/to životodárné ve mně a teprve pak vylétnout “ven” ve smyslu zaměřit se ven…a odpoutat se od toho kde se celý můj život odehrával…přijetí smrti…."