Vyznat partnerovi lásku? - Diskuze a zkušenosti

Najdise.cz » musiúa Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele gucci, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====

Nuna » Ruby Právě naopak milá Ruby.
Napsala jsi to nádherně a není k tomu co víc dodávat

Ale ještě jednu otázku mám - nedám si pokoj - přijde mi naprosto přirozené říkat věty jako "mám Tě moc ráda" - "miluju Tě " - dětem. A velmi často,společně s pochvalami. Jim to dělá dobře,mě taky. Leč - děti jsou dneska v pubertně,v období,kdy si vytvářejí i vlastní vztahy a mě napadá - nepředpokládají ony,že podobná slova uslyší i o těch svých slečen? Samozřejmě že "miluju Tě" od maminky zní jinak,než "miluju Tě" od slečny,leč jde tam o tu podstatu. Zvyklý slova lásky přijímat - nebudou je automaticky očekávat ve svém dalším osobním životě? Není tohle třeba to,co může být i kámen úrazu pak ve vztazích? Když to hodně přeženu,tak za čas by mohly ony založit diskuzi s tématem " Moje milá mi neříká,že mě miluje a já to slyšet chci,bo to tak znám?"

Já teda nevím... asi moc přemýšlím

Nuna » Im the one Kapku to nechápu
Unikla mi nějaká souvislost?
Nedůvěra obecně? Není špatná..co je špatné na věcech lidských? Jen nás samotné prostě ničí. Vaše konání,naše cítění,naše myšlení... Nedůvěra v sebe sama asi nejvíc.
Otázka nezní jestli ji dát najevo nebo ne. Spíš jak s ní naložit

charlie600 nedávno mi vyznala jedna mladá paní jéšíš to bylo

Ruby » Nuna Tak to tady po dvou dnech čtu a dovolím si do odpovědi na Tvou otázku trochu zapojit numerologii, mám vysledováno během několika let, že mřížka napoví /a sedí to/, jak člověk city prožívá, jaká je míra jeho dávání a braní projevů lásky, schopnost vyjádřit a dát najevo cit....

Když to obrátím k našim ratolestem, myslím si alespoň já, že slyšet od mámy slova pochval a lásky je strašně důležité pro zdravé sebevědomí, pro schopnost se mít rád, pro pocit bezpečí, který potřebujeme jako děti /a nejen jako děti/...ale nemyslím si, že to souvisí do budoucna s potřebou vyznávání nebo přijímání citů.., je to spíš základ ke zdravému zpracování emocí. Dítě, které neuslyší slova lásky a uznání je zoufalé aniž ví proč, protože vlastně neví, co mu chybí...a na průšvih je zaděláno na mnoho let...ale to už je trochu z jiného soudku...
Víš, ono je to téma tak složité, že by se o tom daly psát romány, přemýšlíš o tom ze všech možných úhlů a stejně se k nějakému jasnému vševysvětlujícímu závěru nedobéřeme...

Když se vrátím k té numerologii, neznám např. člověka, který má jednu jedničku v mřížce a dokázal by vyjádřit city, slova vyznání z nich nedostaneš, kdyby ses rozkrájela, dvě jedničky jsou vyrovnanější, tři jedničky a více jsou natolik citově rozkolísané,že u nich přemíra emocí vzbuzuje vnitřní agresivitu a nevyrovnanost...
např. moje kamarádka má roční vztah-ona tři jedničky, on dvě...čili on dává najevo i verbálně co k ní cítí , zoufale to čeká zpět a ona to není schopna vyslovit, ví, že ho to trápí, ale ikdyž ví, že ho miluje, nedostane to ze sebe kdyby se rozkrájela,reaguje pak nervozně až agresivně na něj, on je podrážděn, nevěří si a jak to dopadne,netuším...
Jen jeden příklad z mnoha...
S partnerem máme oba dvě jedničky, čili bychom neměli se slovy vyznání mít problém, ale dětství jsme měli oba problematické a hodně podobný model..., takže jsme rádi, že jeden z druhého ty utvrzení o vlastní doastatečnosti nedolujeme, to spíš já mu dám občas obrazně řečeno \"herdu do zad\" a řeknu, že je dobrej, protože cítím, že to potřebuje..., on to moc neumí, nejde mu to, má ale zase jiné projevy náklonnosti, které naštěstí dokážu vnímat...

Nemůžu se ale osobně zbavit pocitu, že původ je právě v tom dětství...pokud jsme přijímáni s láskou, je nám dávána najevo i zvenčí, pak jsme schopni i s tím, co nám bylo dáno do vínku rozumně zacházet, nejančit, naladit se na sebe i partnera...ať už se slovy či bez nich...

Jsi jeden z těch šťatných lidiček Nuno, kteří lásku dětem dokáží nejen dát, ale i vyznávat ...víš dobře, není to pokaždé samozřejmostí, jak potvrdí i pár lidí tady...
Nebudu to svádět na karmu, vnímám to jako nekonečný řetězový kolotoč předávání...

Asi nad tím vším taky moc přemýšlím, věčný pozorovatel-amatér

nochiola Já dám raději na ty gesta a činy...přítel mi to říkal snad každý den, i on chtěl abych mu to říkala ale asi to je i mím znamením, že nerada dávám city najevo...pak už mi to od něj znělo opravdu jen jako klišé i kolikrát jsme mu to říkala aby mi to tak často neříkal ale je v tom jiný, ale je to možná hnusný ale alespoń já to pak za nic nemám absolutně.Jiný přítel byl naopak takový že to řekl opravdu jen zřídka zase jsem to z něj ale tak nějak cítila a tomu já dávám mnohem větší přednost.Je to více upřimný...alespoň pro mě

Brid Hopki Dle situace....a intuice...

hajounek Každý muž měl být ponechán v patrném napětí, aby náhodou přes samou jistotu nevychladl... zároveň by však o našich citech neměl pochybovat natož, aby si sám něco domýšlel, to by asi taky bylo kontraproduktivní