Vyznat partnerovi lásku? - Diskuze a zkušenosti

Ruby » Nuna Já Ti taky nevím..., za tři roky mi to partner řekl dvakrát, já jemu jednou....
Ale...pro mě je to stejně jen slovo, ikdyž vyřčené upřimně ...alespoň si myslím, že ani já, ani můj drahý tato slova nepoužíváme jako klišé v amerických filmech, kde se všechny páry i v každém telef. hovoru loučí slovy...Miluji Tě..., hmm...
Někdy, když vedle mě spí, dívám se na něj, říkám si v duchu...tolik Tě miluji a přesto Ti to nepovím...a Ty to doufám chápeš, protože jsi v tom stejný jako já, slova Ti nejdou....

Možná to zní divně, ale myslím si také Nuno, že ty slovní vyznání jsou zbytečná, když TO mezi těma dvouma prostě je, tak to cítí z každého pohledu, doteku, cítí to ať jsou od sebe daleko nebo blízko, vnímají vzájemně tu energii a slova by to jen...rušily?

Nuna » Ruby ..asi..

..a co vztahy nepartnerské? Tam je slovo "miluju Tě" běžnější? Dá se tam říkat častěji bez toho,že by měl člověk pocit,že to je klišé? Co myslíš?..

Ruby » Nuna Zajímavé..., zrovna o víkendu mi moje kamarádka, když jsme se ovíňovaly pošeptala do ucha, aby to nikdo jiný neslyšel -já tě stejně miluju a myslím to vážně ....a mě to hrozně potěšilo a nenapadlo mě tomu nevěřit, vrátila jsem jí to zpět, protože to tak cítím a velmi si našeho přátelství cením... jako klišé mi to ani trochu nepřipadlo. Je to hodně otevřený tvor, kterému nedělá problém tu větu říct, když ji opravdu cítí...a mě nepřipadlo fér jí to neříct na ooplátku, ikdyž s tím mám jinak problém...v nepartnerských vztazích to možná jde trochu líp, s větší lehkostí, bez pocitu, že je to jen \"klišé\" .

Čím to teda vlastně je, že právě v tom partnerství to \"používáme\" tak málo /vyjma ty americké filmy /.
Dokazuji to vším možným, jen ne slovy. Dovedu si ale představit situaci, kdy je partner v hodně těžké situaci, myslím hodně těžké, kdy si sám není jistý, jestli se mu nehroutí jen celý svět, ale jestli i já to s ním ustojím, prostě v situaci, kdy vycítím, že pochybuje o všem a tím i o mé lásce...v té chvíli si umím představit, že ho chytnu za ruku, pohladím a řeknu-jsem s Tebou, miluji Tě. Utvrzení.

Někteří lidé, přestože plni lásky, kterou by chtěli vykřičet do světa, nejsou schopni to vyslovit. Myslím si, že dětství a způsob prožívání a vyjadřování lásky v něm tady hraje důležitou roli. Rodiče jsou naši nejbližší lidé, které milujeme, a oni nás vlastně učí, dávají základ tomu, jakým způsobem budeme vyjadřovat lásku jednou my svému partnerovi. Ne vždycky ty hodnoty můžou být dobře postavené a pak se tím člověk prokousává v partnerství a slovo MILUJI TĚ mu připadá trapné, lépe řečeno cítí se trapně, když je vysloví. Znám páry, kdy jeden je otevřený a druhý uzavřený a ten první tím trpí, čímž následně trpí i ten druhý, ale kdyby si zadřel palec do , tak to prostě nevysloví, ikdyž se láskou zajíká .

Láska buď je , nebo není, láska se žije, prociťuje a slova jsou jen slova, přítel např. nemá problém říct svým přátelům mužského i ženského pohlaví, že je má rád..., vodnáři mají rádi všechno živé i neživé kolem...ale s láskou partnerskou je někde trochu jinde, jakoby to bylo chráněné posvátné území, kde budeme chodit tiše a jen vnímat to čistou krásu kolem...

Tak nevím, moc jsem Ti asi neodpověděla...

Nuna » Ruby Právě naopak milá Ruby.
Napsala jsi to nádherně a není k tomu co víc dodávat

Ale ještě jednu otázku mám - nedám si pokoj - přijde mi naprosto přirozené říkat věty jako "mám Tě moc ráda" - "miluju Tě " - dětem. A velmi často,společně s pochvalami. Jim to dělá dobře,mě taky. Leč - děti jsou dneska v pubertně,v období,kdy si vytvářejí i vlastní vztahy a mě napadá - nepředpokládají ony,že podobná slova uslyší i o těch svých slečen? Samozřejmě že "miluju Tě" od maminky zní jinak,než "miluju Tě" od slečny,leč jde tam o tu podstatu. Zvyklý slova lásky přijímat - nebudou je automaticky očekávat ve svém dalším osobním životě? Není tohle třeba to,co může být i kámen úrazu pak ve vztazích? Když to hodně přeženu,tak za čas by mohly ony založit diskuzi s tématem " Moje milá mi neříká,že mě miluje a já to slyšet chci,bo to tak znám?"

Já teda nevím... asi moc přemýšlím

Ruby » Nuna Tak to tady po dvou dnech čtu a dovolím si do odpovědi na Tvou otázku trochu zapojit numerologii, mám vysledováno během několika let, že mřížka napoví /a sedí to/, jak člověk city prožívá, jaká je míra jeho dávání a braní projevů lásky, schopnost vyjádřit a dát najevo cit....

Když to obrátím k našim ratolestem, myslím si alespoň já, že slyšet od mámy slova pochval a lásky je strašně důležité pro zdravé sebevědomí, pro schopnost se mít rád, pro pocit bezpečí, který potřebujeme jako děti /a nejen jako děti/...ale nemyslím si, že to souvisí do budoucna s potřebou vyznávání nebo přijímání citů.., je to spíš základ ke zdravému zpracování emocí. Dítě, které neuslyší slova lásky a uznání je zoufalé aniž ví proč, protože vlastně neví, co mu chybí...a na průšvih je zaděláno na mnoho let...ale to už je trochu z jiného soudku...
Víš, ono je to téma tak složité, že by se o tom daly psát romány, přemýšlíš o tom ze všech možných úhlů a stejně se k nějakému jasnému vševysvětlujícímu závěru nedobéřeme...

Když se vrátím k té numerologii, neznám např. člověka, který má jednu jedničku v mřížce a dokázal by vyjádřit city, slova vyznání z nich nedostaneš, kdyby ses rozkrájela, dvě jedničky jsou vyrovnanější, tři jedničky a více jsou natolik citově rozkolísané,že u nich přemíra emocí vzbuzuje vnitřní agresivitu a nevyrovnanost...
např. moje kamarádka má roční vztah-ona tři jedničky, on dvě...čili on dává najevo i verbálně co k ní cítí , zoufale to čeká zpět a ona to není schopna vyslovit, ví, že ho to trápí, ale ikdyž ví, že ho miluje, nedostane to ze sebe kdyby se rozkrájela,reaguje pak nervozně až agresivně na něj, on je podrážděn, nevěří si a jak to dopadne,netuším...
Jen jeden příklad z mnoha...
S partnerem máme oba dvě jedničky, čili bychom neměli se slovy vyznání mít problém, ale dětství jsme měli oba problematické a hodně podobný model..., takže jsme rádi, že jeden z druhého ty utvrzení o vlastní doastatečnosti nedolujeme, to spíš já mu dám občas obrazně řečeno \"herdu do zad\" a řeknu, že je dobrej, protože cítím, že to potřebuje..., on to moc neumí, nejde mu to, má ale zase jiné projevy náklonnosti, které naštěstí dokážu vnímat...

Nemůžu se ale osobně zbavit pocitu, že původ je právě v tom dětství...pokud jsme přijímáni s láskou, je nám dávána najevo i zvenčí, pak jsme schopni i s tím, co nám bylo dáno do vínku rozumně zacházet, nejančit, naladit se na sebe i partnera...ať už se slovy či bez nich...

Jsi jeden z těch šťatných lidiček Nuno, kteří lásku dětem dokáží nejen dát, ale i vyznávat ...víš dobře, není to pokaždé samozřejmostí, jak potvrdí i pár lidí tady...
Nebudu to svádět na karmu, vnímám to jako nekonečný řetězový kolotoč předávání...

Asi nad tím vším taky moc přemýšlím, věčný pozorovatel-amatér