s dovolením, jen si tu odložím... - Diskuze a zkušenosti

Marhon » Mí_lka děkuji mockrát. jsem ráda, že tě tu opět vidim.

Pithecanthropus erectus Nezklameš Marhonko...

Mí_lka » Marhon Děkuju, rád Tě čtu. Ta poslední je temně hluboká.
Celá série začíná padesátou a už mne několikrát napadlo, zda je taky čtyřicátá devátá, nebo i osmá ...? No ale nechci vyzvídat

Marhon » Pithecanthropus erectus Píťo díky.

Marhon » Mí_lka děkuju, beru to jako pochvalu.
ikdyž neřekla bych, že temně hluboká, spíš krutě z reálu.
uznávám, že část příběhu je smyšlená. a sice ta o květech. to byla pouze záležitost myšlenek ve sledu událostí.
zbytek je příběh, co se stal před x lety. tenkrát se staly dvě nešťastné nehody, s opačnými následky, jedna tady u nás a druhá kdesi na Moravě a obě mi zůstaly v hlavě. tohle byla mladá maminka, co zachránila svoje dítě, ale sebe už zachránit nedokázala. je to dávno, stále je ten příběh u mě živý. možná ho jen živím já myšlenkami. ale moje pocity se k němu čas od času vrací, tohle by se vůbec stávat nemělo.
co jí asi probíhalo v hlavě, když se musela rozhodnout, říkám si, jak by se asi zachoval kdo z nás, muž, žena... včetně mě, dokázal - udělal by to co ona?
vteřina na rozhodnutí a všechno je úplně jinak. stačí setina vteřiny a člověk přijde o ruku, o nohy, o oči, o život, o blízkého....
tenkrát sem to začala psát a teď náhodou našla a samo se to poskládalo.
jak sem napsala už výše, verze o květech je postavená čistě na myšlenkách, jak asi probíhal její život, než se to celé stalo, jaký měla zájmy, co si přála, co chtěla.... pouze moje myšlenky. byl to první obraz, co mi tenkrát naskočil, rozkvetlá zahrádka u domu, ulice, louky, prostě sem si to, nevím proč spojila s květy.
co se týká první padesátky, najdeš ji tady, nikde jinde. na mým profilu v literárním. http://diskuze.najdise.cz/vlastni-t…
ještě jednou děkuji, sem skutečně ráda, že to někoho osloví, jakkoli, že to někdo čte a nepíšu to zbytečně. ač v poslední době to "není mé". ale to už je na dlouhé povídání.

Marhon » tulačka děkuji moc.
ano, přemýšlela, mockrát. ale zaprvé, nevím, jestli je to až tak dobré, aby to někdo četl, natož si koupil a zadruhé, nevím jak na to.

Mí_lka » Marhon Děkuju za vysvětlení a za odkaz . Ty sloky právě ten příběh, myšlenky a pocity na pozadí dávají vytušit

Marhon třiadevadesátá...


Stopuju kometu na Mléčném přejezdu.

Stopuju kometu na Mléčném přejezdu,
asi vyměním srdce za hvězdu,
asi vyměním cit za vesmírný řád
a hvězdy mě budou hřát.

Stopuju kometu, do krajin neznáma,
vzhůru dívám se, od rána do rána,
s mlčením dívám se, od kraje ke kraji,
hvězdy se ticha neptají.

Stopuju kometu, její jasnou zář,
ztrácím tu duši, ztrácím tu vlastní tvář,
s důvěrou odevzdám do víru černých děr,
vše co tu bylo na úvěr.

Stopuju kometu na Mléčném přejezdu
možná vyměním srdce za hvězdu,
možná chci vyletět
do světla Měsíce,
než bloudit po světě
bez duše,
bez tváře,
bez srdce.


Stopuju kometu na Mléčném přejezdu,
jednou vyměním srdce za hvězdu,
jednou vyměním svět za vesmírný řád,
ta hvězda mě bude hřát.

Najdise.cz » Marhon Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele včielkaMajka, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====

Nádhera...až som ku konci zabudla dýchať...

Marhon » včielkaMajka děkuji mockrát.

Najdise.cz » Marhon Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele silentium, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====


Stopuju kometu ...moc dobrá.

Marhon » silentium děkuji.

Marhon čtyřiadevadesátá...



mlčení.

jak běží den za dnem,
tak plyne slovo za slovem,
z pláče i ze smíchu,
skládám slova do pocitu.

tak se dívám co kdo vidí,
poslouchám příběhy lidí,
asi mi to nedochází,
příliš slov a příliš frází.

jak časem slova větou jdou,
duše padá únavou
a že za klid tichu vděčím,
asi proto radši mlčím.

další slova v další větě,
chci se zavřít ve svým světe,
když už nevím kudy kam,
jen tiše poslouchám.

hledám kousek soucitu,
chci složit slova z pocitu,
až jen ticho zůstane,
snad se někdo někdy zeptá mě.


jak to slovo větou teče,
já mám jenom touhu mlčet,
další mluví zas a znova,
ztrácím věty, ztrácím slova.

když mě někdy smutek svleče,
tak je pro mě lepší mlčet
a když radost ve mě dřímá,
mé blízké to nezajímá.

když se zvuk se zvukem tluče,
chci se schoulit do náruče,
chci tu složit všechny meče,
to pak mám potřebu mlčet.


čím se kolem mluví víc,
ztrácím slova, co chci říct,
pak už si vybírám,
komu naslouchám.

vidím odraz zřítelnic,
je jen jedno, co chci říct:
"milí, drazí je mi líto,
chci teď chvíli slyšet ticho."

tak si světe mluv a křič,
já teď musím prostě pryč,
slyšet ticho, vidět nebe,
chci teď slyšet jenom Tebe.


a tak se ptám,
proč jenom naslouchám?
a mlčím.
slyšíš to ticho?

Najdise.cz » Marhon Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele silentium, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Slyší ho,
sám je potichu.

Líbí moc.

Marhon » silentium
děkuji.

Marhon pětadevadesátá...



červená kapička.

seděla kapička v červených květech růží a máků,
uplakaná v červený kráse,
uplakaná tu sedí a zdá se,
že uplakaná je z cizího bytí
a celý svět je jen červené kvítí.

seděla kapička v červených květech růží a máků,
snad mluvit chce k celému světu,
snad sto tisíc a jednu větu,
že uplakaná je z cizího bytí
že svět není jen červené kvítí.

seděla kapička v červených květech růží a máků,
prosvícená tou barvou krve,
posmutnělá, už to nezní jak prve,
posazená na krvavém poli,
utvořená jen z vody a soli.

seděla kapička v červených květech růží a máků,
uplakaná v celé své kráse,
uplakaná tu sedí a zdá se,
že ač uplakaná, červená se...

Mí_lka » Marhon Líbí

Marhon » Mí_lka díky.

Marhon šestadevadesátá...


Láska je modlitba.

Slunce zapadá za obzor za mraky
a tma se snáší na okna na střechy,
měsíc stříbrný osvítí tvou tvář,
poskládám srdce
na oltář.
Černou oblohou proletí hvězda,
filozofem lásky je ten kdo ji nezná,
tak mám jen přání a je mi to líto,
láska je modlitba
a modlitba je ticho.

Už se jen dívám, je víc co bych chtěla,
ty jsi byl tady a víc jsem zapomněla,
kolem se točí jen samé otázky,
jsem filozof
lásky.
Obloha mění tvar a oči zaslzí,
usedám za volant a slunce vychází,
ztrácím už duši a je mi to líto,
láska je modlitba
a modlitba je ticho.

Sluneční zář píchá do očí,
mé vlastní já na rozum útočí,
tiše tu sedím a na pláč je brzy,
když nejsou
slzy.
Prázdná skořápka zbyla ze srdce,
co čeká na noc, na stříbro měsíce,
stejně ti neřekne, co je jí líto,
vždyť láska je modlitba
a modlitba je ticho.

Najdise.cz » Marhon Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Klaret, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Vracím se sem a obdivuju.
Díky za prožitek. Marně zkouším napsat něco nepatetickýho, co by vystihlo jak to tu na mě působí. Tak se o to radši snažit nebudu.
Jen tolik…..při osmapadesáté se mi vybavil obraz od mého oblíbeného Schikanedera Večer v zahradě.
No a cestou mezi verši mi zní v hlavě písničky Radůzy, které mi jednu dobu hodně pomohly. Tak jednu jako dík……
https://www.youtube.com/watch/…

Marhon » Klaret díky.
tak Radůzu neposlouchám, ale vim o ní. je výborná, skvělý hlas i texty.
na ten obraz sem se musela podívat.
mam radost, že máš svojí vlastní viditelnou představu, ač "můj" dům vypadá úplně jinak. ale co by sme byly bez vlastních představ a snů, že?

Najdise.cz » Marhon Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Klaret, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
To je tím, že já ten obraz tak miluju, že se mi vecpal i sem
Jakoby mi nestačila vlastní fantazie.....si jí ještě půjčuju
Je to peklo, někdy

Marhon » Klaret jojo, mě taky vždycky naskakují nějaký obrazy nebo útržky, ale nejhorší je, že pak nevim, jestli je to fantazie, nebo to byla někdy, někde skutečnost.

Najdise.cz » Marhon Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Klaret, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Někdy lepší nevědět

Marhon sedmadevadesátá...


panoptikum lidských duší

tam v hloubi, v dálném vesmíru,
kdosi stvořil Zemi na míru,
a snad si tenkrát něco přál,
však vzniká prapodivný bál.
kde si hloupost myslí,
že nad ní není,
kde faleš nad lásku se cení,
kde se pravda ztrácí,
v zadní ubikaci,
prázdných dní.
tam otvírá se brána
do paláce marnosti,
pravda odehnána,
tím co tu vchází za hosty,
nenávistní, tiše spící,
umlčení, nevěřící,
v tichém módu
nevidomých neslyšících.


tam lásku střídá vlezlý skřet,
a zloba vklouzla na parket,
a v každém něco vykřeše,
a strach už stéká po střeše.

v sále tančí křik a škleb
a slova mrznou na ústech
a opodál, kdosi stál,
zlé víno z číše naléval.

hudba sálem zazní směle,
falešné tóny znějí skvěle,
a najít výraz stoický,
je výkon přímo nadlidský.


vybíravost leží v talířích, zapatlaná povidly,
nenažranost zcela nevejde se do židlí,
středem všeho, při mazurce,
nadnáší se arogance,
předvádí styl elegance.
kolem se skrývá ve víru,
celá řada upírů.


opojný mok tam hrdlem teče,
úlisnost po zdi se vleče,
lakota žebrá o sbírku,
zlo si brousí sekyrku.

falešná hudba sálem zní,
skřípou tóny poslední
nad tím vším, jak čestný host,
ční nadřazenost

tak vytrácí se znamení
a závist boří stavení
a stíná zbytky naděje,
ta nevidí a neslyší,
že kdosi víno naleje.


víra stojí před branou, tomu všemu navzdory,
lidskost už dávno opustila prostory,
z těch všech pochybných honorací,
pravda s láskou svorně zvrací,
v zadním traktu ubikací.

není tu, kdo by se ptal,
kdo zůstal, už to dávno vzdal.
tak se baví bez retuší,
v panoptiku lidských duší.