Sosna zvlčelý
» miluška medvídková
Myslíš? Když jsem před patnácti lety začal zkoumat astrologii, zkoumal jsem zejména sám sebe. Pak jsem toho nějak nechal a snad to tak mělo být. A oklikou jsem se k tomu vrátil před rokem po dosti dlouhé pauze. S tím rozdílem, že zkoumám druhé, ale sám sebe už ne. Uvědomil jsem si, co mi planety "nadělily do vínku" při narození a tím jsem se sebou skončil. Radši koumám jiné. A sebe jen zpětně, tak dva roky zpět se koukám, co se to tenkrát na obloze dělo. Takže o tom, kdy mi štěstí přijde do cesty nic nevím. Jen tak nějak srdcem cítím, že je všude kolem , že stačí jen umět koukat a vidět ho. Nehledat, opravdu jen umět vidět. A co kdyby mi planety řekly, že ten můj současný vztah nemůže vyjít? Že to nebude žádné štěstí? Eh, čert vem planety , já si nechci vyčítat, že jsem se vylekal čehosi kdesi na obloze! Litovat, že jsem zůstal stát opodál. Vím, co cítím a vím, že to není jen tak. Kdyby nic jiného, jistě mě to má opět něco naučit. A není to jen v moci planet, ale i v mé. A za to jsem vděčný, nepotřebuji to zkoumat, chci to prožít a zvládnout sám za sebe. A jestli to vyjít nemá, stejně nevyjde. Ale kdybych to měl vědět dopředu, možná by mi uniklo důležité životní poučení a zkušenost. Věř, že to štěstí není mimo tebe. Pokud ho tam hledáš, nikdy nenajdeš. To pravé štěstí si neseme v sobě každý sám už od narození. Jen na to zapomínáme a hledáme kolem sebe. To kolem nám to má jenom připomenout, že štěstí máme.