S kohoutím kokrhánímvzpomeneš si na šaty z vlasůna nepolapitelnost nočních tajůna hudbu svého dechu,když zastaví se čas,když umírat chceš...Křesadlo břinklo o příležitost,jež ochomýtá se v každém z nás,s rozdílem vůle a oblíznutí mlsné líné kočky."Stůj co stůj...!" - to volat se ti chcekdyž zhasínáš plamen petrolejky- symbol světlejších zítřkůvíru v ty požírá vlastní matka jejich...Tak sedíš si,trůn přikovaný,z plna hrdla - mlčíš...Kéž smyslnost porodila smysl...