Dotek magie - Diskuze a zkušenosti

Dotek Magie Na tomto světě člověk přehlíží mnoho věcí. Nikterak si neváží toho co má, a vždy jde tou nejsnažší cestou. Život utíká člověku jako písek mezi prsty. Postupem času jsou dny kratší a kratší a zastavit ten neúprosný čas nikterak nelze. Mnohdy bychom některé chvíle chtěli vrátit zpět, avšak se to ještě nikomu z nás nepodařilo. Chtěli bychom se vrátit napravit tolik věcí a chyb. Někdy ale stačí jediná vteřina a celý život se mění o sto osmdesát stupňů. Lidé na tomto světě mnohdy ale netuší, že s námi jsou další dva světy současně. Možná už jste zaslechli o světě Zapomnění a současně o světě Povznesených. Zjednodušeně můžeme říci o pekle a o nebi. Lidská duše putuje na jedno z těchto dvou míst. Kolik lidí ale nad těmito světy uvažuje, kolik lidí se pozastaví nad každodenním shonem, spěchem, a uvědomí si, co se na tom našem světě děje? Lidé na takovéto přemýšlení nemají čas, jelikož jej věnují své práci, rodině a přinejmenším svým koníčkům. Tyto tři světy tvoří trojúhelník, jež se kolem něj točí všechen život. Pár lidí už nahlédlo do povzneseného světa a také do světa zapomnění, světa všech mrtvých. Mnozí lidé říkají, že tyto dva světy jsou tu s námi současně. Někteří dokážou vidět zemřelé mezi námi a nebo ty, jenž už jsou nadpozemskými bytostmi.Na jednom se ale shodneme. Dva další světy existují. Po smrti následuje další život ale možná nejen to. Pokud člověk má projít očistou, je všeobecně známo, že jeho duše jde do ráje. Není ani dobrem či zlem. Je to takový střed trojúhelníku jemuž není mnohdy věnována pozornost. Tento příběh se ale k němu upíná a je snad dalším možným vysvětlením, jak u každého z nás takový ráj vypadá, a nebo jak se člověk dokáže změnit, jakým způsobem uvažuje, není li vytížen každodenními starostmi.Co je to vlastně smrt? Každý člověk o ní vypráví jinak. Je to bolest, radost , touha či vysvobození? Každému se vybaví u tohoto slova něco jiného, avšak některým dokonce naskakuje při pouhém pomyšlení na ni husí kůže. Řekl bych, že je to etapa života, která navazuje na ten další. Je zkouškou, jenž je připravena pro každého z nás. Pamatuji se na to jako by to bylo včera. Horké léto bylo v plném proudu a s ním také deštivé a dusné počasí. Krůpěje vody stékaly po oknech. Jejich obraz se mi naskytoval pouze při plošném záblesku na několik okamžiků. Venku byla tma a nebylo vidět ani na krok. Doma už všichni spali. Můj bratr i moje máma. Táta byl jako vždy na služební cestě a vracel se jednou za měsíc. Bouřky jsem miloval. Čistá síla přírody. Každý záblesk znamenal několik tisíc voltů. Záblesky chytaly různé zbarvení. Nejčastěji bylo nafialovělé a přes rozptýlené kapky na okně vytvářely ty nejkrásnější obrazce. Okno se stále rosilo. Napadlo mě podívat se ven. Opatrně jsem se vyplížil z pokoje a oblékl si kalhoty a černé tričko. Nechtěl jsem, aby mě bylo vidět. Popadl jsem své horské kolo a přes les jsem se vydal směrem k obrovskému poli. Nevnímal jsem silné hřmění, které mi několikrát po cestě pohrozilo. Na kole nabyly žádné blatníky, a tudíž jsem měl záda celá zablácená. Blesky osvětlovaly celé okolí. K poli to bylo necelé dva kilometry z naší vesnice. Úzkou vyšlapanou cestičkou jsem pádil jako pominutý. Kolo jsem pohodil na kraji pole. Bylo čerstvě pooráno. Řídítka se zabořila do bahna a já jsem utíkal kus z kopce dolů, abych viděl na celé údolí. Taková nádhera se nevidí každý den. Ve vzduchu bylo cítit tolik energie. Svědí vás konečky prstů, když tuto energii vnímáte a pouštíte do svého nitra. Uvnitř vás poté hřeje a vy chcete, aby to nikdy nepřestalo. Vše je ale pomíjivé. Pocit radosti, vnitřního štěstí a naplnění, všeho toho najednou vystřídal jiný pocit. Přihnal se zpočátku slabounký vánek, jenž postupně zesílil. V korunách stromů bylo slyšet, jak praskají zpočátku menší a poté velké haluze. Vítr se otočil proti mně a srážel mne na kolena. Několik blesků udeřilo náhle do pole. V hloubi duše se objevil strach, který tady nikdy nebyl. Otočil jsem se a úprkem jsem utíkal ke svému horáku. Blesky už létaly všude a déšť mi znemožňoval jít do kopce. Do mého kola náhle udeřil blesk a teď další. ,,Sakra“!: vykřikl jsem. Následující záblesky udeřily do několika stromů a ty v zápětí vzplanuly. Vítr sílil a ani mohutný déšť teď plameny nezastavil. V hlavě se mi míhaly myšlenky jak uprchnout ale ani jedna nebyla bezpečná. Mým rozhodnutím byl útěk přes rozbahněné pole. Boty se bořily do bláta a několikrát jsem upadl. V tu ránu skrze mne projel blesk. Zůstal jsem v křeči a cítil jsem silné vibrace po celém těle. Necítil jsem ani tlukot svého srdce. Už tak do promoklých a promrzlých prstů se ani krev nedostávala. Přišlo to, čeho jsem se v životě nikdy nebál, jelikož jsem žil v domnění, že lidé umírají, až když jsou starší. Svalil jsem se na zem jako velký balvan. Už nebylo slyšet žádné hřmění ani cítit vítr. Vědomí, že poslední chvíle prožíváte sami bez svých přátel a všech, kteří vás znají a mají rádi, to je děsivé. Nebyl jsem schopen ani jediného pohybu. Před očima se mi objevil jakýsi stín. Zahalil mi všechen obraz. Jak se blížil, tak mi byla větší a větší zima. Zdálo se jako bych už ani vlastní tělo neměl. Je tím stínem snad smrt? Takhle vypadá smrt? Co bude teď? V tu chvíli přišla úplná tma. Čistá temnota a nikdo tu nebyl. Umíral jsem sám a bez pomoci. ,,Bože prosím! Odpusť mi!“:Křičel jsem do prázdna. ,,Tohle jsem nechtěl, takhle jsem nechtěl.“ a najednou má duše pohasínala. Neměl jsem v sobě ani špetku naděje a tu když vám někdo vezme, jste ztraceni.Naděje sice vyprchala a říká se, že ta umírá poslední, ale v tu chvíli jako bych měl před očima velice vzdálené světlo. Chtěl jsem se jej dotknout. Stále se přibližovalo a najednou jsem byl oslepen. Do očí mi svítilo slunce ležel jsem uprostřed louky. Vypadala hodně podobně té naší, ne-li skoro stejně. ,,Co se stalo? Kolik je hodin? Kde to jsem? Jak to, že nejsem na poli ale na louce“?: a mnoho dalších jiných otázek na které nedokážete najít odpověď. Celé okolí jako z pohádky pročesával lehký svěží vánek. Na obzoru v údolí protékala mohutná řeka. Z dáli byla vidět její průzračná a křišťálově čistá voda. Vaše mysl je ohromena okolím ale je zmatena. Váháte stále nad tím, co se stalo a kde jsou vlastně všichni lidé. Jako první mě popadla myšlenka vrátit se domů zpátky přes les.Běžel jsem jako by mne honil přízrak temnot. Když konečně došlo nakonec lesa. Zvolnil jsem tempo a sám si říkal: ,,Bože, co se to se mnou děje? Kde jsou všichni? Vždyť celá vesnice je pryč!“ Chytám se za hlavu a hlava mi div nepraská nad usilovným přemýšlením. Místo vesnice, když člověk na tom samém místě najde jezero, to už je přespříliš. Nad ním se tyčily vysoké lesnaté kopce, na kterých dříve stály vysílače, a vedlo tudy elektrické vedení po vysokonapěťových sloupech. Co teď? Ani můj instinkt mi nedokázal odpovědět. Otočil jsem se a vracel se k jezeru. Možná jsem očekával určitý náznak toho, co se stalo, nebo možná že najdu něco jiného. Nevím. V malém páse lesa, jímž jsem procházel už poněkolikáté, nebyla citelná žádná změna. Ale na louce žádné kolo nebylo. Usedl jsem tedy do trávy a usilovně přemýšlel. Tok mých myšlenek se ale po nějaké době přetrhl a já usnul. Z mého snění mě ale vytrhl, domnívám se několik minut poté, nějaký zvláštní zvuk. Co to je? Má pozornost se stále zvyšovala a já jsem nenápadně vykoukl nad stébla, ohýbající se ve větru, trávy. U velkého jezera bylo několik dívek. Byl jsem ohromen nejen jejich krásou, ale také tvory, na kterých seděly. Byly to okřídlení koně. Jejich křídla se leskla ve svitu slunce. Dívky se na těchto koních projížděli kolem jezera, ale odkud se tu vzaly? Myslel jsem si snad, že jsem tu sám? Každá z dívek byla oblečena v bílém rouchu. Náhle jedna z nich seskočila z koně a šla k vodě. ,,Voda je dnes trochu studená, ale dá se to!“ : odvětila jedna z nich. Slunce svítilo víc a víc. Dívky byly ke mně otočeny zády. U jedné z nich náhle bílé roucho spadlo. A dívka šla do vody. ,,Dobrý Bože!“ :Pomyslel jsem si a schoval se zpět do trávy, aby mne nebylo za žádnou cenu vidět. Nechtěl jsem takhle špehovat, ale něco uvnitř člověku říká, aby se ještě podíval. Jen na malou chvíli. Jedna z dívek se mi ale ztratila z dohledu. Kam se mohla ztratit za tak malou chvíli? V tu ránu jsem uslyšel zašustění trávy a rázný křik: ,,Zastav se!“ Chtěl jsem se otočit, ale byl jsem pozdržen od tohoto úkonu dříve, nežli jsem ho uskutečnil. ,,Neotáčej se a řekni mi, co tady pohledáváš člověče.“ Nenacházel jsem slov. Vykoktal jsem ze sebe pouhopouhé:,, No, já jsem, jsem“. ,,Co jsi!?“ Ozýval se za mnou rozhořčený a nazlobený hlas dívky. ,,Neříkej mi, že si nás pozoroval!“ Její vztek, jsem cítil všude. Nešlo se ho zbavit. Bylo to jako nejhorší noční můra. Nevědět s kým máte tu čest a být už od počátku s ním na ostří nože. Zavolala na ostatní dívky, aby vylezly z vody. Neviděl jsem co se dělo. Z dáli se ale ozýval dusot kopyt. Silnější a silnější až nakonec vedle vás. Obě dvě dívky opět seskočily. Můj zrak nyní ulpěl na zemi. ,,Co se děje Jenny?“ Ptala se jedna z nich mírným tónem. ,,Co se děje?! Víte o tom že nás celou dobu pozoroval! Co jsi zač? Odkud jsi“? Plno takových otázek a mnoho dalších, na které jsem ani já sám neznal odpověď. ,,Co tady děláš? Jak si se sem dostal?“ Pokud se Vám to bude líbit, může být pokračování, mám to rozepsané. A omlouvám se že je do poněkud dlouhé