Revize jízdenek - Diskuze a zkušenosti

Jen co jsem ráno proloupl oči a na budíku se mi podařilo našmátrat tlačítko „dospat“, upadl jsem zpátky do blaženého stavu nevědomí, jinými zcela laicky a vulgárně nazývaného spánek. Ani ne za pět minut se budík ozval znovu. To už jsem opravdu musel vstávat. Ono se to lehko řekne – vstávat. Ale v pět hodin ráno? Nevím jak u vás, ale tou dobou má moje postel tak vysoké povrchové napětí, že není vůbec snadné se z ní vyškrábat, natož se od ní úplně odtrhnout. ‘Zabte mě někdo, prosím‘ ozývá se moje tělo a já tiše souhlasím. ‘Tak pojď, kámo, za okny je novej den’ – i když je tam ještě pořád tma jako v pytli a zima, že by ani psa nevyhnal. No psa ne, ale povinností tlačené studenty a pracující lid, to už jo. Takže klasika: udělat ze sebe člověka a ve zbývajícím čase nakrmit podřimující tělo, popřípadě se pokusit oholit čtyřdenní porost brady, kterým bych z fleku mohl šmirglovat lavice. No a pak vykročit pravou nohou na jeviště planých snů a nadějí.Zamykám a spěchám na zastávku trolejbusu. V rychlosti si ještě překontroluju základní výbavu. Mobil, klíče, peněženka – moje každodenní trojjedinost, bez které nemůžu vytáhnout paty z domu. A k tomu těžkej batoh, narvanej k prasknutí, igelitka s laboratorním pláštěm, přezůvkama a zářivý Colgate úsměv na cesty. Už z dálky jsem poznal, že cosi není úplně podle mých představ. Trolejbus, jindy ve svém dlouhém, kloubovém provedení, se spoustou míst k sezení, se z jakýchsi nevysvětlitelných důvodů dnes nedostavil. Místo něj přijela jakási orezavělá herka. Bez kloubu, bez místa k sezení a vlastně bez jakéhokoliv jiného volného místa, dokonce i ke stání. Se zasyčením se otevřely dveře a pár lidí z nich „vypadlo“ na chodník. Naštěstí se pár těch vypadnuvších sebralo a odkráčelo ke svým domovům, takže jsem si ze zákona o zachování objemu bláhově myslel, že by tam teda teď už mohlo být víc volného místa.Zmýlil jsem se. Hromadná doprava města Brna je jasným důkazem toho, že základní fyzikální zákony je možné zcela běžně porušovat. Nakonec se mi podařilo vměstnat do davu cestujících a nechat se zavírajícími se dveřmi přiskřípnout tak šikovně, že už mi nehrozilo bezprostřední nebezpečí vypadnutí. Minimálně do té doby, než dorazíme na příští zastávku. Výhodu to mělo v tom, že jsem se nemusel držet. Navíc mé uši oblažovala z levé strany nějaká podivná techno hudba, kterou si pouštěl do sluchátek jakýsi mladší chlapec. Pravý zvukovod mi s neuvěřitelnou vytrvalostí brázdil svým řevem jakýsi novorozenec, který byl pravděpodobně stejně nespokojený s podmínkami přepravy, jako já.Ovšem já jsem to nedával tak hlasitě najevo – naštěstí.„Hotovej Caruso...“ okomentoval jsem jeho vokální kvality a nasadil si raději do uší sluchátka, do kterých jsem si pustil něco ze své oblíbené hudby. Zhruba v polovině cesty vystoupila většina lidí a já se konečně mohl přesunout na výhodnější místo ke stání. Jestli vás snad napadlo, že bych si mohl dokonce někde sednout, tak jste nanejvýš naivní a měli byste si dát pozor na to, komu půjčujete kolo. Na další zastávce přistoupil pán a paní. Z jejich nenuceného chování a švidravého pohledu mi běhal mráz po zádech. Obyčejná bunda a zcela obyčejné kalhoty, naprosto normální účes a podivně běžný výraz v obličeji. Pravou ruku měli oba zaraženou v kapse a to už mi začalo nervózně cukat v oku. Nebylo pochyb o tom, že do mého spoje přistoupili...„Jééé revizoři!“ zavýsknul jsem zvesela tak, že to zaslechl každý včetně řidiče a jal jsem se ve stísněném prostoru hledat svoji šalinkartu.V obou vysoce nenápadných osobách to podivně cuklo a chvílemi se mi až zdálo, že se snaží někam schovat. No, když už jsem je takhle odmaskoval, tak museli tu svou akci spustit. „Revize jízdenek.“ doneslo se ke mně a já si připsal dalších patnáct bodů za postřeh. Je nanejvýš zajímavé, že pasažéři jsou, za normálních podmínek, během cesty v dopravním prostředku, zcela náhodně rozptýleni.Přítomnost revizora však okamžitě spustí prazvláštní fyzikální jev, který způsobí rozdělení cestujících na čtyři nemísitelné frakce. 1. Cestující s platným lístkem nebo šalinkartou, kteří jen cosi nevrle zamručí a dál sedí na svých místech.2. Nervózní maminy s těžkým nákupem, které začnou zuřivě přehrabovat obsah svých šesti kabelí, zatímco se zuby drží nějaké tyče, aby nespadly.3. Zvláštní sorta obyvatel, kteří se nakupí v blízkosti dveřního prostoru a halasně koordinují svůj ústup za použití Olašského dialektu.4. A já. Když mám hodně času, tak si revizora užívám, co to jde. Obvykle, když ke mně dorazí a vrazí mi ten svůj odznak div, že ne až do nosu, tak si vyžádám ještě kontrolní průkaz a s neuvěřitelnou pečlivostí porovnávám, jestli čísla na odznaku souhlasí s těmi na průkazu. Potom jen souhlasně kývnu a ukážu na oplátku průkazku svoji.Existují ale situace, kdy revizora za žádných okolností potkat netoužíte. Patří sem například chvíle, kdy:• jste si peněženku i se všemi doklady zapomněli doma a nemáte tudíž ani vindru, natož lístek nebo šalinkartu.• se nacházíte v obdobné situaci, jako výše popsané vytížené matky se šesti taškami a jedním dítětem, které se sotva udrží na nohou, natož aby bylo schopno samostatného provozu. • máte v batohu, který překračuje povolené rozměry pro přepravu hromadným dopravním prostředkem, několik kilo plastické trhaviny, což je navíc v rozporu s platnými přepravními podmínkami.(v tomto případě se navíc můžete ještě před svou hrdinnou smrtí stát terčem jedovatých útoků okolo sedících důchodců, kteří vás začnou lynčovat za to, že jste si ten batoh nesundali už při nástupu ze zad.) • máte neskutečnou averzi na jakéhokoliv revizora a při styku s nimi se vám hlavou honí zapuzení hodné myšlenky.• máte s sebou velký lodní kufr plný mrtvých revizorů, ze kterého podezřele odkapává krev a barví, jinak zcela znečištěnou podlahu, do nezvykle karmínového odstínu. Na příští zastávce vyčerpaná dvojice znechuceně opouští palubu a já jim ještě před tím, než nám zmizí z očí, věnuji skrz nechutně zašpiněné sklo zářivý úsměv hodný bohů...