Poustevník - Diskuze a zkušenosti

V dřevěné chýši na břehu jezera žil poustevník. Celé dny jen hleděl na hladinu jezera, modlil se nebo meditoval. Připadal si už hodně starý a znavený životem, a tak trpně vyhlížel, kdy si pro něj přijde Smrt a vysvobodí ho. Smrt však stále nepřicházela…Jednoho dne to poustevník už nevydržel, uvázal si na krk těžký kámen a rozhodl se skoncovat se životem sám. Skočil do jezera v místech, kde bylo nejhlubší, a klesal nezadržitelně ke dnu. Když pod nohama konečně ucítil pevnou půdu, byl překvapen, že je stále naživu. Rozhlížel se kolem a přímo před sebou uviděl kovanou bránu, před níž stála krásná mladá žena.„Kdo jsi?“, ptá se poustevník.„Jsem Smrt“, odpoví mu.„Představoval jsem si tě úplně jinak“, překvapeně na to poustevník.„Myslela jsem, že se už nemůžeš dočkat“, řekla Smrt zklamaně.„To je pravda, čekám na tebe už dlouho. Můžeme se hned vydat na cestu“, uklidnil ji poustevník a vykročil přímo k bráně.„Nespěchej tak!“, zadrží ho Smrt. „Tušíš vůbec, kam jdeš?“Poustevník se na Smrt překvapeně podíval a odvětil: „Přece na onen svět, kde budu moci konečně spočinout v náruči Boží. S nebeskými anděly dovádět a zpívat, obdivovat krásu stvoření, zůstat navždy mladý…“„Hohó, jaký omyl!“, zvolala užasle Smrt. „Říká se o mně, že jsem milosrdná, proto tě nechám nejdříve nahlédnout za práh Brány smrti, dokud do ní sám nevstoupíš.“V její ruce se zablýskl stříbrný klíč a brána se lehce pootevřela. Poustevník neváhal a mezerou nahlédl dovnitř. Spatřil sám sebe jako ducha, který křížem krážem chodí zásvětím a smutně se dožaduje pozornosti zdejších veselících se bytostí.„Oni mě snad nevidí!“, obrátil se vyčítavě na Smrt.„Nevidí ani neslyší, stejně jako jsi ty přehlížel ostatní na zemi. Posmrtný život je pokračováním toho pozemského, jen v jiné úrovni“, vysvětlila Smrt právě spatřené děsivé obrazy.„Svůj život jsem přece zasvětil Bohu“, bránil se poustevník.„Bůh si od tebe nikdy nežádal takovou oběť. Kdo opravdu miluje Boha, miluje své bližní. Kolik lidí jsi učinil šťastnými? Kolik jsi jich vyslechl a odlehčil jejich trápení a smutku? Kolika z nich jsi řekl: mám tě rád?“Poustevník posmutněl a poprvé se zastyděl za promarněný život. „Jak rád bych vše napravil, kdybych mohl“, pronesl upřímně.Smrt se usmála, zavřela bránu a klíč ukryla v dlani. „Říkala jsem ti, že jsem milosrdná, proto ještě dostaneš šanci. Vrať se zpátky, odkud jsi přišel, a žij tak, aby naše další shledání bylo již radostnější“, řekla a prudce rozmáchla rukou, až se vytvořil silný vír, který poustevníka vynesla až na hladinu jezera.Poustevník neváhal ani chvilku a rychle z krku uvolnil smyčku provazu, na jehož konci stále visel těžký kámen. Zalapal po dechu, který se mu náhle zdál tak čistý a svěží. Vylezl na břeh a dlouho pozoroval ptáky na modré obloze. Pak vstal, rozloučil se s chýší a vydal se s nadšením a plný očekávání vstříc novému životu. Cítil se najednou tak mladý a plný života…