POHÁDKA NE-POHÁDKA (1. díl) - Diskuze a zkušenosti

Žil byl… Ano, tak se většinou začíná. Ale ne každý, kdo je, tak taky skutečně žije. Ale Dědeček Jakoubek (vidíte, dneska má vlastně svátek – všechno nejlepší Jakoubku)… Tak tedy Dědeček Jakoubek ten nejen na světě BYL, ale také skutečně naplno ŽIL. A když už žil, tak také často zcela nečekaně BYL tam, kde ho bylo potřeba. A nebo to bylo všechno nějak jinak? Sám nevím, ale slyšel jsem o něm vyprávět od těch, co se s ním setkali, kterým pomohl a kteří by mu také rádi poděkovali, ale prostě už ho znovu nemůžou najít. Tak tedy to je Dědeček Jakoubek.A teď vám ještě představím děvečku z nedalekého statku. Jméno vám nepovím, protože jsem jí to slíbil, jinak by mi možná ten příběh ani nevyprávěla, nebo ne tak důvěrně. Podstatné ale je, že ta děvečka BYLA, ale až tak moc NEŽILA, tedy alespoň moc dobře se jí nežilo. Však postupně uvidíte.Ještě zbývá jedno upozornění. Protože to je POHÁDKA NE-POHÁDKA, musím vás poprosit, abyste jí nedávali číst nezletilým dětem, ani ji nenechávali v jejich dosahu, protože by to mohlo poškodit jejich vnímání světa očima skutečných pohádek. Však toho ještě sami zažijí dost a dost, tak proč je zatěžovat víc než je třeba.Ale teď už konečně k tomu příběhu. Jednou takhle v neděli odpoledne sedí ta děvečka v lese na pařezu a tuze pláče. Ve všední den by takhle sedět nemohla, to musela tvrdě pracovat. Plakat samozřejmě mohla i ve všední dny (a taky – po pravdě řečeno - toto právo nezřídka využívala). Plakala, vzlykala, některé slzy polykala, jiné rukávem stírala (ještě, že to nečtou děti, ty samozřejmě učte používat kapesník, ale ona si ty oči utírala rukávem, proč to nepřiznat). Ptáci zpívali jako by bylo vše v pořádku, kytky kvetly a voněly, jak mají (zřejmě nad tím moc ani nepřemýšlí) a sluníčko se smálo na plnou pusu, jako by snad ani nevidělo, že naší děvečce je tuze ouzko.„Pozdrav Pánbu, děvečko, zaléváš, zaléváš?“ Ano, uhodli jste zcela správně, Dědeček Jakoubek. Teď mě napadá, jak to že to víte? Vy už jste to vyprávění někdy slyšeli? „Dědečku, dědečku, ty se mi posmíváš?“, zavzlykala děvečka a otočila se k němu zády a hlasitě znovu vzlykla.„Ale neposmívám, to víš, že neposmívám, však to taky tak nenecháme. Nelíbí se mi, když hodná panenka k smrti ustrašená pláče a zlý sedlák se spokojeně směje. Tak to být nemá a taky to tak nebude. To by se tvé mamince určitě nelíbilo.“Děvečka se otočila na Jakoubka, leknutím přestala brečet a překvapeně se ptá: „Vy znáte našeho sedláka a…. a…. taky….?“„Ano, znal jsem tvou maminku, byla to moc hodná žena a dobře tě vychovala. Vím, že ti moc chybí, ale ona je jako anděl stále nablízku, neboj se. To ona mě poslala, abych ti pomohl. Vše mi pověděla, vím, že by ses i jen styděla to vše vyprávět, tak nic neříkej a dávej dobrý pozor, co všechno máš udělat.“A potom jí Jakoubek vše vysvětlil a ona zcela jasně věděla, že on o všem ví snad ještě mnohem víc než ona sama. A také jí najednou bylo jasné, že i její život je vlastně pohádka a že tedy vše dobře dopadne, když bude dál nejen hodná, ale i statečná. Ještě chtěla Jakoubkovi poděkovat, ale ten už byl ten tam. Tak si alespoň klekla do mechu a vděčně poděkovala mamince, že se o ní stará a že je s ní. V tu chvíli jí bylo vše tak jasné, ptáčci tak krásně zpívali, květiny tančily a sluníčko se s ní smálo. Vesele se roztančila na pasece a byla hluboce šťastná, přestože se vlastně ještě nic nezměnilo. Ale už viděla věci jinak.Ani si nevšimla, že se zde objevil hajnej a bedlivě jí pozoruje. „Vidím, že jsi veselá a divoká. To se mi líbí! Co se ti tak krásného přihodilo?“ zajímal se o ní. „Ale to by bylo na dlouhé povídání, pane myslivec, měla jsem velké trápení, ale teď už vím co s tím.“ Hajnej ji vzal kolem ramen, druhou rukou pohladil po vlasech a povídá: „Však já mám čas na vyprávění, všechno mi musíš povědět, a pak to spolu zapijeme. Mám tu hájenku nedaleko, pojď, vezmu tě tam.“ „Já se musím za chvíli vrátit, to nepůjde“, opatrně se snažila vykroutit děvečka. „Ale neboj, to je malý kousek. A navíc bych potřeboval poradit s bylinkama, v tom se jistě vyznáš…“ „Ano, bylinky já znám dobře od mojí maminky, to vám poradím ráda.“ A tak se nechala zlákat a vyrazila s hajným k němu do hájenky. Cestou vyprávěla o Jakoubkovi a jak teď vše bude už krásné a její krásná tvářička štěstím jen zářila.O to horší bylo její překvapení, když se ocitla v hájence a všimla si, že za nimi hajnej zamknul a strčil klíč do kapsy. Však takový chlap se přece nemusí bát, že ho tady někdo za bílého dne v jeho vlastním domečku přepadne… Takže…! Ano. Dědeček Jakoubek jí přece říkal, aby o tom všem nikomu nevyprávěla a aby šla dnes rychle rovnou cestou domu. Pochopila, že nemá kam utéct. Tolik se těšila, že z jednoho nebezpečí se dostane a najednou je v druhém. „Maminko, maminečko moje, prosím tě, pomoz svojí holčičce“, vroucně se v duchu modlila.„Tak kde máte ty bylinky?“ nesměle se zeptala. Hajnej se divně zasmál. „Bylinky? Ty jsi ta nejlepší bylina…“(pokračování příště)