Uslyšela ho přicházet a dobře tušila, co nastává. Návrat agresivního alkoholika zažila už mnohokrát. Stokrát jinak a stokrát stejně jako stovky žen. Ještě že děti jsou teď na táboře, mimochodem stále nezaplaceném díky jeho pití…. Ona sama už si nějak poradí.Objevil se ve dveřích s tím naprosto tupým výrazem v očích, ale i s jakýmsi doposud neznámým zvířecím zábleskem nějaké šílené radosti. Ne, radost je něco příliš posvátného a krásného, než aby se to zde mohlo vyskytovat. Spíše z něj kapala nějaká pobavenost nebo ďábelská zvrhlost. A náhle jí projel strach celým tělem. V jeho ruce spatřila dýku, už jediný, poslední a velice vzácný, ale i velice nebezpečný kousek z kdysi krásné sbírky zbraní jeho otce.Instinktivně se vrhla ke dveřím do vedlejšího pokoje, ale nepovedly se jí otevřít. Snad jak byla vyděšená nebo se všechno už dočista spiklo proti ní. Popadla ze skoby na zdi růženec, poslední co zbylo po její mamince jako připomínka její upřímné čisté víry. Nevěděla, k čemu vlastně je, ale sevřela ho pevně v rukách jako jakýsi talisman a přitiskla se zády na dveře jako na kříž.Šel blíž a blíž, nechutně funěl a bláznivě se smál - v ruce dýku. Nepadlo jediné slovo. Ani jeden ho nebyli schopni. Svíral dýku. Drtila v prstech růženec. Rozmáchl se a bodl dýkou přesně do jejího srdce. Vražedný úder proťal noční ticho.Dýka se chvěla zabodnutá hluboko ve dveřích. Nezasáhla jí. V poslední chvíli ji tělo vypovědělo službu a omdlela o vteřinu dříve než zasadil smrtelnou ránu. Probrala se až ve chvíli, kdy – zřejmě v domnění, že ji zabil – spokojeně odcházel do postele.Vstala a tiše se vykradla z domu, s sebou neměla nic než růženec. Hlubokou tmu začalo prozařovat svítání a ona tomu svítání uvěřila.