Jak jsme nakupovali - Diskuze a zkušenosti

Už cesta tramvají byla docela záživná. „Martine?“„Ano?“„Koukni se za chvilku na tu v tom tmavým tričku, ale nějak nenápadně.“ nabádala mě Tereza.Tak jsem chvíli počkal a potom jsem se nenápadně otočil. Ale za mnou nikdo v tmavém tričku nebyl.„Tam nikdo takovej není!“„Sedí přes uličku vedle tebe. To nemůžeš přehlídnout!“A taky, že jsem ji už nepřehlédnul.Seděla tam slečna, odhadem patnáctiletá. Mikeyáčkův oblíbený model. Hlava odbarvená na blond. Co na tom, že obočí si nechala černý jako uhel? (Přijde to nepřirozený jen mně?)V nose a spodním rtu stříbrná náušnička. Její Mišelinky se tísnily v několika poschodích pod tričkem s nápisem „Don’t waste my time“ a pod tím bylo napsáno ještě něco, jenže to zaniklo někde v záhybech jejího břicha.Nezkušenému pozorovateli by se mohlo zdát, že slečna buď nemá žádná prsa, protože jí hrudník plynule přecházel v břicho, nebo že jich má naopak hned několik párů pod sebou.Někde tam dole pod poslední pneumatikou začínaly bokovky, úpící při každém kroku, na zadnici kobylích rozměrů. A k tomu si ta kráska, asi pro umocnění dojmu, obula černé, lesklé lodičky, ze kterých jí čouhaly na špičce tři prsty, s nehty obarvenými do sytě rudé.Cestovala se svou kamarádkou, která pravděpodobně trpěla stejně pokřiveným módním vkusem.„Hele, tamten se na tebe čumí, vole!“ zachroptěla ta hubenější na tu tlustou. „Kerej?“ zabučela jí v odpověď a podrbala se při tom na zadku.Pak se na mě obě otočily a rozchechtaly se na celé kolo, jako by jim zrovna v tom jejich vepřovém mozku došel vtip z předvčerejška. Za doprovodu neutichajícího chrochtání, řehotu a kvikotu jsem se znechuceně otočil zpátky na tu svoji kamarádku a oba jsme si pomysleli cosi o pokročilém stádiu demence.Naštěstí jsme hned příští zastávku vystupovali, protože ta vypasená vypadala, že by jí mohl další záchvat smíchu rozervat to našponované triko a já vážně nemusím vidět všechno.Jako první jsme navštívili obchod s potravinami. Tereza si tu chtěla nakoupit nějaké čerstvé pečivo a pití.‚Tak to bylo celkem rychlé‘ pomyslel jsem si radostně, když jsme stáli ve frontě u pokladny. A protože se to čekání docela nepříjemně vleklo, začal jsem pozorovat okolí.Jedna důchodkyně ve frontě u vedlejší pokladny zrovna vedla řeč s paní čekající před ní.„A to je v akci ten toaleťák, paní?“ ptala se jí zvědavě ta před ní.„Není, ale já ho vždycky nakoupím víc, abych to pak nemusela chodit shánět tak často.“ vysvětlovala a svým racionálním přístupem si pomalu začínala získat moje sympatie. „Ahá. A ty brambůrky, ty jsou zlevněný, ne?“ očividně trpěla nedostatkem sociálního kontaktu. Navíc musela být stižená nějakou oční vadou, poněvadž na každém pytlíku svítila nepřehlédnutelná nálepka -50%„Ty jsou dnes zlevněné na polovic.“ přiznala ztrápená seniorka a doufala, že tím se tato nanejvýš otravná konverzace skončí.„No, já je sice moc nejím, ale to je přece výhodná koupě, že?!“ rozzářily se jí oči a bylo vidět, jak s ní šijí všichni čerti. Koš jí přetékal samými výhodnými koupěmi a akčními supercenami, ale na první pohled bylo evidentní, že bez těch ultrazlevněných brambůrků nedojde kýžené duševní rovnováhy.Ani ne za dvě minuty musela ubohá seniorka zařadit zpátečku a uvolnit té akční dračici průjezd zpátky do slevového ráje.‚Si s tím doma vycpi matrace, ty akční ceno, když to nežereš!‘ pomyslel jsem si, ale nahlas jsem neřekl nic.To už jsme byli na řadě a usměvavá paní Květa, s tikem v levém oku a nepřítomným pohledem, se nás jala obsluhovat.„ To máme deset rohlíčků, ano, děkuji, ano...“Mně osobně teda přišla docela divná.„A tu vodu máte třikrát, že? Ano, děkuji.“ To, jak si pořád říkala to ano, děkuji, mě teda docela děsilo. „Kartičku klubu máte, prosím, ano, děkuji?“pokračovala dál, jako by se nechumelilo.„Ano, tady.“ odpověděla jí Tereza a kartu jí podala.„Tak a bude to rovných sedmdesát korun, prosím, ano, děkuji.“ oznámila na konci nákupu.„Takže platíte kartou, ano. Zelená, pin, zelená, prosím, děkuji...“ Jen jsem čekal, kdy jí upadne ruka nebo hlava a vyjde najevo, že je to android.Utrhla lístek z pokladny a se svým nashledanou, bez přídavku obvyklého ano, děkuji, mi přišla podezřele normální.„Hele, ona je asi nějaká rozbitá. Neměli bychom to nahlásit někde na informacích, aby si ji když tak opravili?“ navrhl jsem Tereze, ale ta jen vyprskla smíchy a pak řekla, že jsem blbej.„Tak kam chceš teď?“ zjišťoval jsem, abych věděl, na co se mám připravit.„Já bych si chtěla koupit v Takku nějakou pěknou podprsenku.“ To mi zase tak nevadilo, alespoň se něco přiučím.O podprsenkách nevím zhola nic. Jen, že se podle zapínání dělí na několik typů:• Ty, které se rozepínají vzadu a stačí na to jedna ruka.• Ty, které se rozepínají vepředu mezi košíčky a na to občas nestačí ani obě ruce.• A nakonec ty, které se rozepínají bůhví kde. A na to teda nestačím vůbec.Vlastně mě napadá ještě dělení podle velikosti košíčků.• Tak to máme jedny maličký, které si kdekdo může splést s horním dílem plavek dorostenecké závodnice. Pro ženy, které používají tento typ podprsenky, koluje mezi muži mnoho, často nepěkných přezdívek. Jako třeba „plošinovka“ nebo „dvě lentilky pod kobercem“. • Pak je ten typ podprsenky, u které už poznáte, kde je rub a kde líc, podle malých vyboulených košíčků. I když je fakt, že znám pár slečen, které by je mohly nosit takzvaně Inverso. • No a pak jsou už větší, do kterých by se vešly dva středně vyzrálé pomeranče.• Další model už by snesl i párek melounů Cantaloupe a ten zdaleka největší se pravděpodobně vyrábí v oděvních závodech přidružených ke společnostem, které se zabývají výrobou pomůcek pro parašutismus.Jenže protože ženy nikdy nemohou mít nic jednoduše a všechno musí být složité, tak místo takovýchto trefných popisů, používají pro označení velikosti nějaká písmena a občas i čísla.Já teda osobně nechápu, jak se v tom někdo může vyznat.