Jablíčko (povídka) - Diskuze a zkušenosti

JablíčkoZaklepání na dveře jí vytrhlo ze zamyšlení.„Dále !“Do ordinace vstoupila malá bělovlasá stařenka,poněkud výrazněji napadající na levou nohu.„Dobrý den,paní doktorko,omlouvám se,že vyrušuji,ale nesu vám pár jablíček ze zahrádky,ať máte nějaký vitamín,“ laskavě se usmála,položila na stůl 3 krásná žlutočervená jablíčka,a vracela se zpátky ke dveřím.Ještě než za sebou zavřela dveře,špitla,„a děkuji vám,že jste mě včera vyslechla.“„Já děkuji vám,paní Maruško,“vrátila jí úsměv lékařka….******************„Běž na půdu a dones mi vercajk,Máňo,něco tady opravím a pak mi uděláš pomyšlení,“ zaškaredil se Pavel a významně mrkl.Udělalo se jí špatně od žaludku.„No co tady stojíš jak Lótova žena,běž a dělej co ti povídám,nebo….“ výrazné obočí se stáhlo do hrozící čáry.Vypotácela se ze dveří,cítila uvnitř sebe nesmírně hlubokou a bodavou bolest,kterou potřebovala,vykřičet,vyplakat,vyškrábnout ze sebe ven……ale to nemohla,před ním ne….prošla přes dvorek k protilehlé technické části domu a s obtížemi se začala škrábat po žebříku.Už byla téměř na vrchu,když najednou poslední příčka praskla a ona i s žebříkem padala s výšky 3 metrů přímo na záda.Zůstala ležet,nehýbala se,nemohla mluvit a jakoby z dálky slyšela manželův láteřící hlas:……je úplně k ničemu……ani pořádně nepodrží…….za 8 let porodila jenom jedno děcko…3 hodiny ji nechal bezmocně ležet,nakonec pochopil,že opravdu není schopná vstát a zavolalpomoc.Odvezli jí do nemocnice,měla zlomené tři obratle,prognoza nejistá,nutnost ležet rok v sádrovém lůžku a pak….možná už nikdy nebude chodit.**************************„No pojď dovnitř Terezo,ty děvko jedna tlustá,“ chlámal se na plnou hubu Pavel,který si z hospody v podroušeném stavu vedl domů společnici.Boubelatá blondýna se ošívala:“Domů ne,tam máš přece ženu,Pavle,to se nehodí.“„Máňu?Ta vůbec nevadí,leží v té své sádrové rakvi a hnije zaživa,“ šklebil se,“alespoň jiukážeme,co je to pořádná zábava!“„Máňo,koukej,vedu návštěvu,to je aspoň ženská jak se patří,ne taková kostra a chcíplotina jako ty.“Velkýma rukama lačně ohmatával Terezina velká prsa a tlačil ji do kouta ke křeslu.V brunátné tváři mu svítili zdravé bílé zuby.Dychtivě vyhrnul několikavrstvou sukni,odhalil rozložité pozadí své společnice a bez zbytečných cavyků začal přirážet za doprovodu pro něj tak typických sprostých slov a namáhavého funění…..Marie zavřela oči,neměla sílu k protestu,jenom si přála,aby to všechno nemusela slyšet.Soustředila se nesmírně už celých několik měsíců,aby hlas jejího manžela nedorazil k jejím bubínkům,aby zůstal za chimérickou vrstvou ochranného polstru,který si minutu po minutě budovala v nekonečných dnech a nocích.Úkol který se zdál být téměř nesplnitelný,se jí začínal dařit. Představovala si svět tam venku,bydleli kousek od lesa a jemný odstín vůně borovic a smrků ji šimral pod nosem ve vzácných chvilkách,kdy po osvěžujícím dešti nějaká dobrá duše otevřela dokořán okna světnice,ve které ležela.V duchu se rozhodla,že to dokáže,že bude chodit,přestože všichni nad ní lámou hůl.V předlouhých hodinách,kdy musela ležet na zádech se soustředila na každý svůj sval,na každou část svého těla,na jednotlivé fáze svého dechu…Pozorovala prasklinu na stropě,kterou měla přímo nad hlavou,s vypětím všech sil se snažila jakoby nadzvednou nehybné tělo o něco výš,prozkoumat ji podrobněji zblízka.Někdy se ji zdálo že ji vidí úplně jasně,téměř s jistotou mohla říct,jak je dlouhá a v kterých místech je širší či užší.Ve chvílích maximální koncentrace zapomínala na všechno kolem…*******************„Obratle jsou srostlé,ale není to moc ideální,bolesti vám asi zůstanou napořád“ otočil se k Marii lékař „ale nemusíte už ležet v sádrovém lůžku,můžete být na posteli.Má se o vás kdo postarat?To je váš manžel ?“ obrátil se k muži,který postával u dveří.„Ne to je bratr,“ pronesla tiše a obrátila se k muži „dej mi pět měsíců,Viléme,slibuji ti že budu chodit,až pokud to nezvládnu,tak mě dáte do invalidovny“. Muž se obrátil na lékaře s otazníky v očích.„Zkusil bych to,vaše sestra má ohromnou sílu vůle,přestože rok ležela v sádrovém lůžku,stav jejího svalstva,není v nikterak katastrofálním stavu,vydržte to ještě těch 5 měsíců“.*************************Hezky oděná žena pomalu kráčela ztichlou podvečerní ulicí,a jenom při bližším důkladnějším pohledu se dalo odhalit,že její jemně něžná tvář v očích rámovaných hustými řasami ukrývá ocelovou tvrdost a disciplínu,se kterou se snažila ovládat svou chůzi.Už uběhlo 8 let od nešťastného pádu z žebříku,a Marie se opravdu díky vlastní píli a neúnavnému cvičení naučila znovu chodit.Bolesti sice měla pořád,ale naučila se s nimi žít,zvládat je,jenom k večeru,když už bývala hodně unavená,se to na její chůzi projevilo poněkud výraznějším kulháním.Odstěhovala se před 5 lety z vesnice do města a našla si práci v kanceláři,syna si vzala sebou.Vracela se z práce a v hlubokém zamyšlení si ani nevšimla postavu,která se k ní blížila.„Máňo,z tebe je hotová nóbl paní..“Znepokojeně zvedla hlavu,po hlase poznala manžela.Změnil se za těch 5 let co jej neviděla,jakoby se celý zcvrkl do sebe a nafouklo se mu břicho jako pavoukovi.Zkoumavě se mu zahleděla do očí – jeho sklery měli lehounce nažloutlý odstín.„Máňo,vrať se domů,však si pořád moje žena,ne ?Doktor říkal,že musím mít dietu,mám nemocná játra,potřebuju,aby mi někdo vařil,staral se o mně“, snažil se,aby jeho hlas nezněl, jakoby chtěl poroučet,ale majetnický tón vibroval v pozadí zcela nestydatě.„Pavle,já se k tobě už nikdy nevrátím,můj domov,práce a rodina je tady“, její hlas byl pevný a důrazný,nechvěl se,ocelově tvrdý pohled pohlédl důrazně a beze strachu do jeho očí.Všimla si,že po vedlejším chodníku k nim zrovna přichází dobrý známy,policajt.Otočila se k němu: „Dobrý den,Štěpáne,doprovodíte mě domů ?“Usmál se:“Bude mi potěšením,pani Marie,“ a galantně ji nabídl rámě,aby se do něj zavěsila.„Sbohem,Pavle,Bůh ti pomáhej“.Zkoprnělý manžel zůstal s otevřenými ústy a úplně zapomněl,že jí chtěl donutit k návratu všemi možnými prostředky.Marie pozbírala všechny síly,aby šla co nejrovněji,aby nekulhala a nabídla tak svému muži vzdalující se siluetu,hezké,samostatné a přitažlivé ženy.*******************************************Obraz kalvárie paní Marušky ji pomalu bledl před očima a lékařka si uvědomila,že pořád drží v ruce krásné žlutočervené jablíčko. „Úžasný člověk“ ,pomyslela si,“kolik jenom musela vytrpět bolesti a ponížení a jak dlouho musela bojovat o to,aby se o sebe zvládla postarat.“Zakousla se do jablíčka a po tváři se ji skutálely dvě velké slzy…….