Nepřemýšlení - Diskuze a zkušenosti

Nepřemýšlela o ničem. To se stalo její životní filosofií. Nemyslela na to, jestli má život za sebou nebo před sebou. Nemyslela na to, co všechno už prožila, co prožít z toho chtěla, co nakonec prožít musela… Nebo nemusela? Proč o tom všem přemýšlet. Proč vzpomínat na nekonečnou lásku, která skončila, vyhořelou vášeň, naděje a zoufalství, oddanost a nevěry, požáry i povodně, vyhaslé krby a údery kdysi tak jemně hladící dlaní. Nevzpomínala na manžela ani milence, na bohatství ani krutý hlad po něčem, co se koupit nedalo. Nepřemýšlela o ničem a bylo to tak nádherné.Byla tady, proč přemýšlet kde vlastně. Byla tu doma. Teplé jídlo, čistá postýlka. Nádherné nepřemýšlení a její modlitbička, která jí držela nad vodou a kterou se modlila v kleče každé ráno i večer:Andělíčku můj, opatruj mě,pevně, něžně objímej mě,co mi třeba rač mi dát,ať se můžu šťastně smát.Je krásný den a tak míří ven. Vynechá hlavní bránu. Ptali by se jí kam jde a kdy se vrátí a ona nechce přemýšlet kam vlastně jde a už vůbec nemůže tušit, kdy se vrátí. Díru vzadu v plotě hlídá akorát stará kočka hřející se na sluníčku a ta se na nic nevyptává, stačí ji pohladit a je to. Pohlazení a úsměv, vstupenka do nebe.Jde, aniž tuší kudy a kam, nepřemýšlí o tom. Nepřemýšlí o ničem. Hladí květiny, zpívá si s ptáčky, cáká se v potoce, směje se se sluníčkem, vrčí s cvrčkem a závodí se zajícem.A pak se rozhodne, že se vrátí domu. Nepřemýšlí, kde je doma. Co to vlastně je „doma“? A proč nad tím přemýšlet. Nechce se jí jít pěšky, trošku jí bolí nohy. Boty nechala nejspíš u potoka. Nebo je půjčila tomu zajíčkovi? Nepřemýšlí nad tím. Vrátí se autem.Vstupuje do silnice a rozpřáhne obě ruce. Na chvíli ji ohluší pískání brzd a už je tu auto, které zastavilo tak, že se jí jemně dotklo jako pohlazení na pozdrav. Potěšilo jí to. Navíc to bylo nádherné auto. Usmála se a mlčky nastoupila. Řidič však nemlčel. Křičel spousty vulgárních slov. Napadlo jí, že by se neměl tak rozčilovat, že mu to může vážně uškodit. Usmála se a řekla: „Jste velice hodnej člověk, jsem moc ráda, že mě povezete právě vy. To mám velké štěstí.“„Nejsem vůbec hodnej a ty si šílená kráva, kdybych to neubrzdil, tak jsi úplně na maděru.“„Nejsem maděra, protože mě objímá můj andělíček“, odpověděla s úsměvem a sdělila mu městečko, kam potřebuje odvézt.„Ale to je přece nejmíň deset kilometrů úplně na druhou stranu!“„To je možné, život jde často úplně na druhou stranu…“"Ale já chci jet dopředu, ne zpátky!“„Však cesta zpátky přece také vede dopředu…“Otočil vůz a plnil její přání. Ona se nikdy nedozví, že jemu, a nejen jemu, zachránila život. Ještě kilometr zbýval k dálnici, kde hodlal vjet plnou rychlostí do protisměru. Přesycen přepychem si dopřát poslední adrenalin. Vidět zmatek a úděs a vědět, že má pár vteřin. Naposledy prožít náraz života a pak ho ztratit. Zatímco ona nepřemýšlela, on intenzivně přemýšlel o tom, jak je možné, že se chtěl vzrušovat tím, že ti panáci v autech kolem budou panikařit, havarovat, mrzačit se a že dost jistě kromě sebe zabije touto ruletou i další a pak… pak nakonec zuřivě brzdí, aby nesrazil jednu bláznivou ženu a ještě ji proti své vůli odváží. Možná byla příliš konkrétní, příliš zranitelná…. A možná, jak říkala, přece jen cesta zpátky také často vede dopředu.„Tak jsme tady,“ řekl a jako jakési poděkování jí podal tisícikorunu „a něco si kup pro radost.“„Děkuju, ale já přece radost mám.Jste moc hodnej člověk…“Vystoupila, došla k babičce sedící na lavičce, usmála se na ní a beze slova jí zastrčila bankovku do kapsy zástěry. Za chvíli už se protáhla dírou v plotě, pohladila kočku a byla doma. Dá si něco teplého, pomodlí se ke svému andělíčkovi a zaleze do své postýlky.