Měla jsem ruce prázdnýa srdce na cáryv zrcadle odraz můjsmrskl se na čárya ticho v hlavě těžký křičelotak to vzdejjen jeden člověk řeklsvítilas tak si to přejJen jeden člověk věřil v moje slzya věřil i v můj smícha slíbil že už brzyroztaje všechen sníhZ posledních siltu jiskru v dlaních chránitkdo nezkusilsám sebe musel ranitnebylo snadný uvěřitbez protestune slovům, činům jenom tomu gestuA potom přišlo jaroa začal zase světa je to dneska skorouž devatenáct leta mělo malý nožkydělalo ťápotystudený, bez ponožkyno vážně, tos byl tyviděl jsi asi dálnež dítě vidět mádo očí ses mi podívala řekl - to jsem přeci já...