Opustils mě, jak den se s nocí střídá, já vědoma si toho jsem ale bolí to jak včelí roj, co se na mne žene za nocích dlouhých, upadá na mě tmou ten čas, kdy jsem snila o nás... Dnes nemám sny, nemám ani cit, všechen vzal ten roj v dál. Nejsem to já, kůži cizí mám, ale jsem, nebo nejsem? Ani nevím já. Tento čas je prazvláštní, stmeluje lid v komnatách, někdo stejně bývá sám, duše pláče, srdce rdí, v dálce slyším: "usměj se zas".. Tak jo, vždyť smích léčí nás...