Verse Veruny Melcakove-Junekove - Diskuze a zkušenosti

Chci malovat na placici oblohu,jsem malir,vytvarim iluze,veselou barvu dam na smutnou tvar a ranu zakryji kvetinou,jsem klaun ci kral,maska ci tvar,kdo vi. Kazdy je bolestne sam na sve pouti s cejchem touhy,vypalenym ve svem srdci,zraneny hleda pohlazeni,zapomel ze Buh mu dal ruce,aby svou krehkou nehu vlozil do svych dlani a ochranil ji pred smutkem. Boha neosidis,na pouti neznamem plnem touhy a chteni,v labyrintu vasni,te tiha vcerejska a vzdalenost zitrka trha na dve strany. Jsem zranitelna ve sve dlani,bez krunyru a bez parad,jen duse s kridly v tele zeme,touha neskutečna,v energii hmoty,planouci ohen,spoutany predsudky. Uz vim,ze poklady tohoto sveta patri zemi a to,co si sebou mohu vzit,je dotyk necich oci a pohlazeni na dusi. Cesta krivych zrcadel,pres stoupani do hlubin duse,pekelnou cestou poznavani,ze jsem nic a nikdo, a nevim odkud jdu a kam.Kriva zrcadla,ktera si stavim z touhy byt milovana,byt nekym a nekdo se smeji k popukani. Musela jsem se s vami podelit,moc krasne.