Z nebe se snášely maličké kapičky.Kapičky závoje vláhy,kapičky, co lidi nemaj někdy rádi (protože trochu studí).Padaly na červené střechy, aby tašky zrudly ještě víc,na dláždění kočičích hlav, které pak klouže a vše jde jako po másle (jen ušetřit nohy),na nový klobouk staré dámy, aby jí ho pokřtily,na světle žíhané vlasy holčičky, které proměnily v prstýnky...Padaly na listy stromů, aby je osvěžily a pohladily,na plandavý uši toulavýho psa, které zběžně (spěšně) omyly,na křížek věže kostela, pro jasnější záři.Jak pokojně padaly -poznaly každý záhyb kabátu (i když se o něj nestaraly),poznaly jemnost kůže,lačnou savost půdy - tak poznaly celý svět...... aby jednou (brzy) uschly a spojily se s povětřím.
Wolfinka
ty jo... a můžu si tam představit každičký zákoutí toho kabátu, té duše toulavýho pejska, té hladiny kašny, těch střech cihlových tašek červeň... a někde tam Tvoje oči, na to všechno se dívající ... skrz prstýnky těch žíhaných vlásků holčičky, která utíká zachytit barevný list podzima, který se třepetá v louži před cukrárnou...
---
a nebo můžu konečně taky vyjít z té své jeskyně samoty a hledat takové "krásy světa" s Tebou...