Vzpomínka prázdninová s poučením na závěr - Diskuze a zkušenosti

Je léto. Prázdniny. No jo, my staroši už prázdniny nemáme, leda dovolenou. Ale jako staroši o to víc vzpomínáme na různé prázdninové vylomeniny... A že jich nebylo málo!
Nad vesničkou, ze které pocházím je místo, kterému se říká Skála. Je to celkem logické, protože tam skála je. Křemencová. A dlouhou dobu se tam těžil kámen. Když však těžaři usoudili, že se jim to prý už nevyplatí, tak někdy před čtyřiceti lety lomy opustili.
Skála se stala rejdištěm pro dětské hry. Tam jsme strávili velkou část prázdnin.
„Ne abyste chodili na Skálu, ještě spadnete...!“ volaly za námi mámy.
Dělali jsme, že neslyšíme, anebo jsme jen zahučeli přes rameno: „To víš, že ne, mami!“ A byli jsme v čudu. Tedy na Skále.
Co bych vás tady unavoval tím, na co jsme si tam hráli, to každé dítko z vesnice zná. Nebo ti, co aspoň měli dědu s babičkou na venkově. Nebo aspoň strejčka, tetičky, bratrance a sestřenice... A kdo neměl ani to, tak je chudák.
Na skálu jsme si chodili z počátku hrát. Pak jsme se tam učili kouřit od starších a zkušenějších kamarádů a nakonec se tam chodilo randit.
Jestli jsem tam taky randil? Jo, randil. A? Tak do toho vám nic není! Ale první cigárko mě tu neminulo. A o tom bych vám pověděl.

Já bych to ani sám nezkoušel, ale načapal jsem bráchu se ségrou, kterým v té době bylo asi 13 a 12 let, plus jejich kamarády, jak z vesela šlukujou. A abych je nebonznul, tak to brácha šalamounsky vyřešil tím, že mi taky zapálil. On byl vždy velký myslitel. Tak jsem v devíti letech vyzkoušel své první cigárko.
Asi čekáte, že se to bude vyvíjet směrem, jak jsem pak nestíhal doběhnout na hajzlík, ale tak to nebude, neb jsem asi nešlukoval správně, či spíše vůbec. Prostě mi to nechutnalo, ale před ostatníma to nešlo přiznat, tak jsem dělal, jakože tahám a netahal jsem.
Ale o hajzlíku mé vyprávění taky bude a hlavně o hajzlíkách.
Pod Skálou byla pěkná parcela. Pan Míča, jenž ji koupil, se těšil, jak si tam postaví domek a bude mít klidné bydlení. Což právě v těch časech realizoval, míchačka míchala a tvárnice utěšeně přibývaly jedna na druhou. Jen mu asi bylo divné, co se to na skále děje? Přímo nad jeho pozemkem stoupal od země oblak dýmu... Tento dobrovolný hasič se asi raději šel podívat, jestli tam nehoří. A načapal nás, jak válejíc se v trávě hulíme.
„Parchanti, jen si nemyslete, já to řeknu vašim!“
Ajaj, to zas bude průser! Fakt jsme mu to uvěřili. A schlíplí jsme byli. Ale jen do doby, než můj chytrý (chtělo by se mi napsat spíše vychytralý výtečník) bráška zorganizoval pomstu: „Když poví, tak poví! My ten nářez doma nějak vydržíme! Ale klidný sraní z toho mít nebude!“
Pan Míča totiž bydlel až na opačném konci vesnice. A běhejte při každé potřebě takovou dálku, když ani nevíte, jestli doběhnete... Takže první stavba, která na parcele byla realizována, byla kadibudka. A ke smůle pana stavitele byla umístěna strategicky nevýhodně, tedy na dostřel. Nanosit munici z kamení zde v bývalém kamenolomu pro nás bylo dílem okamžiku. A pak už jen trpělivě vyčkávat, až tlaky v břiše pana Míči vzrostou na kritickou hodnotu, kdy svěrač hrozí povolit. A dočkali jsme se.
Jak se zavřely dveře od kakáče, 5 vteřin jsme ještě strategicky počkali, aby už nešlo přestat a vstát, načež ostřelování kamením začalo. Věru neměl klidné sraní, jak pravil bratr.
Několikrát vyběhl ven, kalhoty málem ještě na půl žerdi, a řval: „Počkejte, parchanti, já vás poznal, já to řeknu vašim!“ Poznat nás nemohl, vždy jsme zalehli včas. Ale určitě mu to bylo jasné, odkud vítr fouká.
Vydrželi jsme se tím bavit velkou část prázdnin. Snad jsme mu nezpůsobili nějaké poruchy vyměšování. Ale asi ne, celé dva měsíce měl stolici opravdu tak pravidelnou, že byste si podle něho mohli seřídit hodinky. A když začal nový školní rok, určitě si oddychl.
Ke cti pana Míči musím říct, že nikdy nic ani slůvkem neprozradil. Je mi ho zpětně docela líto. Ale z toho plyne poučení pro všechny: Nedělejte ukvapená prohlášení, když to nemyslíte vážně!!!