Snad bylo hvězdami dávno předurčenoabych tě vzal za rukua stulila ses do mé náručeTeď dýchá se nám snázekdyž ze svých tělsňali jsme jednu po druhésvírající obruče Tak usměj se maličkonebo se usměj víc HvězdičkoVždyť po tmavé nocipřišlo svítánía po svítánísvítí sluníčkoTak usměj se HvězdičkoTeď plynou slovaco krásně hladíale i ty co nám vadíJeště nejsme k lásce staříale pořád střeštěně mladía tak proč nebýt šťastnýnež nás pumpa zradíTak usměj se maličkonebo se usměj víc HvězdičkoVždyť po tmavé nocipřišlo svítánía po svítánísvítí sluníčkoTak usměj se HvězdičkoTak usměj sekrásně krásnáHvězdičko
už zase ocelová žena
» Rotan
Rotánku, nenarážela, ale chtěla jsem vyzdvihnout ty protiklady, které, kdyby ses neprojevoval (a třeba jen ), by si třeba k tobě ně(i)kdo nedal a proč nepřipomenout tvou postavu pořádného chlapa, rytíře, který dokáže zdvihnout i meč (jaj, snad to někdo ještě nepochopí zase jinak ) ? Jsi, jaký jsi a je to tak dobře, mám tě ráda .