Jen mé pocity... - Diskuze a zkušenosti

Sedím tady a dumám nad světem. Volá mi kamarád a stěžuje si, že mu zas nic nevychází. Nějak nemám sílu a vlastně ani nechci mu odpovídat, usmívám se a přitakávám. On hudrá a já se stále usmívám. Obrací a svět je hezčí, zve mě na večeři a hned je nám líp.Píše mi kamarádka, něco se jí přihodilo, já ale necítím, že by to bylo tak staršné. Tápu, je to normální, že necítím stejně jako ona? Ano, je, protože já jsem já a kolem mě jsou lidé, které si přitahuju. Podpořím jí, protože jí mám ráda a co se stalo? Posílá mi pusinky a díky a já mám zas ten hřejivý pocit.Hodlám se usmívat a nevnímat jizvy ani ty na duši. Vyrazím ven a podívám se, jestli ještě mají ty nádherné šaty s výstřihem.Jak já vás miluju za to, že jste. Slzy se mi derou do očí. Získala jsem z vás tolik...ne z vás, díky vám.Volá mi další človíček mému srdci hodně blízký, Kačenka, přijde na kafe, má něaký problém...vlastně už nemá, protože se usmívá...Ten pocit si chci uchovat, nenadávat a nestěžovat si. Na svět, na lidi...ale hlavně na sebe. Vždyt jsem to já, kdo mi radí, kdo pohladí a kdo mě má rád. Vše kolem jde ze mě.Snad ty šaty ještě budou mít a já si je vezmu na Višňovou. Mezi ty co mi tolik pomáhají. Děkuji vám...