MUDr. Pája - Diskuze a zkušenosti

Nejsem blbý. Říká to i mamka a je to pravda. Jsem číštník a číštník přece nemůže být blbý, to je jasné. Ale pak jsem poznal Michaelu a když jsem ji poznal, tak jsem se rozhodnul, že budu doktorem. Musím se o ni postarat, když bude nemocná, to jsem jí slíbil. Je mi jedno, co říká brácha, tety a vůbec celý náš domov. Jednou se prostě stanu doktorem a všem jim to ukážu! Můžou si o mně myslet, co chtějí, ale pan doktor přece nemůže být blbý, to je jasné.Byl to ten nejkrásnější den ze všech dní, moc dobře si ho pamatuji. Teta Věra odjela na dovolenou a ta nová mi zapomněla dát tu odpornou tabletku, kterou jindy musím polykat každé ráno. Během snídaně si navíc Martina zapatlala celý obličej nutellou. To byla sranda. A pak jsme se ještě dívali na kreslené seriály. Všichni kromě Jirky, ten nevidí. Mohli jsme se dívat na televizi až do oběda, to bylo super! Matěj se podělal na vozíčku jako vždycky.Ale to všechno ještě nebylo nic až do zacinkání zvonku, co máme nad dveřmi naší kavárny...Cink cink!!“Zavři pusu, Pájo. Jsou tady hosté.”Tak jsem ji zavřel.Když přijdou hosté do naší kavárny, to se musí zavřít pusa, vstát a říct:Dobrý den, co vám mohu nabídnout?“Dobrý den, co vám mohu nabídnout?”Byla to ona. Michaela. Jenže já jsem ji ještě neznal. Přisunul jsem jí židli.“To je ale džentlmen!” říká.“Ne, já nejsem džentlmen, já jsem číštník!”Usmála se.“A jak se jmenujete, pane číšníku?”“Pája. Já tady pracuju. Jsem tady číštník.”Líbilo se mi, jak se usmívala. Byla moc milá. Zatímco jsem si zapisoval do svého notýsku ČERNÝ ČAJ S CITRÓNEM, dívala se na mě tak, jak se nikdy nikdo na mě nedívá.Chtěla černý čaj s citrónem. To se musí dát vařit voda a připravit jeden sáček čaje a jeden sáček cukru, potom nalít vodu do šálku a dávat pozor, abych se nespálil...“Nespal se, Pájo.”Nespálil jsem se, jsem šikovný.Michaela na mě čekala s úsměvem. Jo, mohl za to ten její úsměv. Byl úplně magnetický. Možná jsem i zapoměl zavřít pusu, to nevím. Pamatuji si jen ty drobounké vrásky nařasené v koutcích jejích očí, ruku, kterou si podpírala bradu, a pak všude spousty střepů a vařící vody...“Ježišikriste, Pájo!!!”Teta Lucie je hned na místě, aby zachránila tu pohromu. Oplývá za mě omluvami. Michaela řekne nic se nestalo a usmívá se.Teta sbírá střepy.“Neublížil sis, Pájo?”Brečím.“Nepořezal ses?”Ne, nepořezal jsem se.“Neopařil ses?”Ne, neopařil jsem se.“Tak co brečíš?!”Brečím, protože jsem se leknul...Teta šla vyhodit střepy do popelnice a já jsem tam zůstal před ní, která se na mě usmívala. Dala mi mlčky papírový kapesník. Šel jsem do kuchyně, ale pak jsem si na něco vzpomněl. Vrátím se ještě zpátky a řeknu děkuju.Usmívá se.Vždycky pracuji od tří do šesti. V pondělí a ve čtvrtek. Naše kavárna se jmenuje Harlekýn a je pořád prázdná, jen málokdy přijde nějaká babička na šálek horké čokolády. Obyčejně tam není ani noha, já sedím v rohu a pozoruji rybičky.Už jste někdy viděli zlatou rybku? My máme jednu u nás v akváriu. Martina říká, že prý je kouzelná. Že splní každému tři přání. Já si tím ovšem nejsem jistý. Ona si určitě přála být krásnější, ale zůstala pořád stejně ošklivá, to je jasné.Také ten čtvrtek poté jsem tam pozoroval rybičky. Říkal jsem si, že nejspíš je to zcela normální rybička, ale kdyby náhodou byla kouzelná, alespoň to zkusím... Jen tak. Pro jistotu.Moc dlouho jsem přemýšlel, co bych si přál. Chtěl jsem říct...Cink cink!!!Byl to ten zvonek, co máme nad dveřmi naší kavárny, ten mě přerušil, a už jsem se pak nikdy nevrátil k tomu, abych vyslovil svá přání.Zavřít pusu. Dobrý den, co vám mohu nabídnout...Celý jsem zčervenal. Byla to ona, Michaela.“Ahoj, Pájo!”Nevěděl jsem, co mám říct.“Ehm, jak se jmenuješ?”“Michaela.”Teta Věra nám kdysi četla knížku o jedné tanečnici. Ta se také jmenovala Michaela.“Ty jsi tanečnice?”Usmála se.“Ne, jsem lékařka.”“To není pravda!” říkám.“Proč ne?”“Vždyť nemáš bílé oblečení!”Všichni doktoři přece musí mít bílé oblečení, to je jasné.“Mám bílé šaty v práci. Když jdu do kavárny, obléknu se jako každá jiná paní.”“Aha.” Už to chápu.Volá mě teta Lucie. Jestli jsem se té paní zeptal, co si přeje. No jo, vlastně nevím. Znovu říkám Dobrý den, co vám mohu nabídnout a Michaela chce čaj. Donesu jí ho s největší opatrností. Teta Lucie na mě upírá zrak ze dveří kuchyně. Tenhle její pohled nesnáším. Ona si taky myslí, že jsem blbý. Ale není to pravda.Já zatím myslím na Michaelu. Na Michaelu oblečenou v bílých šatech, která se prochází nemocniční chodbou, jak jsem to už mockrát viděl v seriálech. Paní doktorka Michaela. Ještě pár kroků...“Děkuji.” Položím šálek na stůl a nechce se mi ještě odcházet. Teta Lucie se na mě pořád dívá, za chvíli mě zavolá, to je jasné. Zatraceně...“Udělal jsem ti čaj.” říkám rychle Michaele.“Jsi šikovný, děkuji.”Řekla mi, že jsem šikovný, slyšeli jste? Začal jsem se smát.“Pájo, nech tu paní být! Pojď sem. Zavři pusu.” A je to tady, teta Lucie.Takže to bylo jasné. Jasnější než celý svět. Stanu se taky lékařem. Hned jsem jí to řekl, když přišla další den. Usmívala se na mě jako vždycky. Mohl jsem si k ní přisednout a chvíli si s ní povídat. Moc mě povzbuzovala.“Proč ne!”Přísahám, že to neříkala z legrace! Řekla mi, že bych se o pacienty dobře staral.Smála se ještě víc než jindy. Bylo vidět, jak je šťastná, že našla takového přítele, jako jsem já. Já jsem byl také šťastný. Zjistil jsem všechny důležité věci...“A když se operuje, to si musím zavázat šátek přes pusu, viď?”“Ano.”“A sanitka může jet i na červenou, viď?”“Může.”“Pracuješ taky v noci?”“Někdy ano.”“Neboj, já neusnu. Na Silvestra jsme byli vzhůru až úplně do rána. Já bych to zvládnul!”“To určitě.”A tak to bylo jasné. Sbohem, kavárno!“Jsi blbej.” řekl brácha. To nebyl vtip, bohužel. “Doktor! Co je to za pitomej nápad!” Byli jsme zrovna na jeho chatě v horách. Můj brácha je ohromný, má Fiat, dva psy, chatu v horách a Kláru. Klára je jeho žena.“Nejsem blbý!” bráním se okamžitě.“Ne? Tak se nejdřív podívej na svoje tričko, ty vole.”Podíval jsem se na svoje tričko. Co jako? No jo, měl jsem ho naruby. Rozesmálo mě to, ale nikdo jiný se nesmál, tak jsem hned přestal. Klára zrovna prostírala na snídani a brácha si začal číst noviny. Už se se mnou nebavil...“A nejsem blbý!!!”Bylo to nespravedlivé. Když si někdo oblékne tričko naruby, tak snad hned musí být blbý!“Nejsem blbý...” napodobuje mě brácha ironicky. “jenom jsem mentálně zaostalý.”“To není pravda,” říkám potichu. Co to je men-tál-ně za-o-sta-lý?Hrozně jsem se rozčílil. Úplně jsem cítil, jak se mi v obličeji hromadí horko. Klára neřekla vůbec nic. I ona mě měla za blbého, to je jasné. Nic nechápou. Znovu jsem se na sebe podíval, zatracené tričko... Nejradši bych odtud hned utekl, ale to bych byl posera.Během snídaně se nemluvilo. Ten tlak, cítil jsem, jak se mi žene do hlavy. A pak můj brácha, jak nafoukaně četl ty noviny! Idiot.Najednou se ke mě naklonila Klára a ubrouskem mi pečlivě utřela pusu od kávy. A dost!!!Hrneček kávy, první věc, která mi přišla pod ruku, skončil na zemi. Chtělo se mi udělat větší hluk, přinejmenším výbuch. Jenže takhle, jenom jedno křup, dva nebo tři kousky porcelánu a zbytek kávy na podlaze...Brácha zvedl hlavu a obrátil oči v sloup, Klára si začala čistit pocákané kalhoty a já, já jsem se rozbrečel.A stejně nejsem blbý!Cink cink!Jako bych slyšel tu líbeznou melodii... Představoval jsem si Michaelu, jak vchází do kavárny Harlekýn celá v bílém. Paní doktorka. Myslel jsem na ni, když jsem pomáhal bráchovi natírat plot, když jsem si hrál se psy, během večeře a pak celý zbytek večera... Schoulený ve starém křesle před krbem.“Dáš si zákusek?” Klára.“Ne.”Od vás si nedám nic. Zamračil jsem se jak jen to šlo.Možná odešla, nechtělo se mi ohlížet.Pozoroval jsem mravence, který mi lezl po ponožce, a byl jsem naštvaný na celý svět. Klára fakt odešla? Nepozorovaně jsem se ohlédl. A vida, talířek se zákuskem! Nechala mi ho na stole. Ne, nedám si ho.Mravenec mezitím zmizel.Klára umí dělat výborné zákusky. Čokoládové, medové, smetanové... Když jsem měl dvacáté narozeniny, upekla mi obrovský dort s dvaceti marcipánovými kvítky.Znovu jsem se ohlédl. Pořád tam byl. S čokoládou. Ale já se ho za žádnou cenu ani nedotknu! Chtějí si mě získat, chytráci! To já vím. Přece nejsem blbý.Znovu se objevil ten mravenec. Škrábal se mi nahoru po noze.Až budu doktorem, budu mít bílé kalhoty. Alespoň troje. A košili s vizitkou. MUDr.Pája Navrátil, paráda!Slyšel jsem nějaké zvuky z kuchyně. Klára. Nejspíš myje nádobí. Chvíli jsem přemýšlel. Takže když myje nádobí, nemůže přijít, to je jasné. Donesl jsem si zákusek k sobě do křesla a špičkou jazyka jsem ochutnal trochu polevy. Byla výtečná. Hmm, kdybych třeba předstíral, že ten zákusek sežral jeden ze psů... Najednou jsem zaslechl kroky. Bleskově jsem vrátil talířek na stůl a schoulil jsem se zase do křesla. Lízl jsem si jen opravdu trošičku, nebylo to ani vidět. Stejně jsem ten zákusek vůbec nechtěl. Ne, ani za nic!Foukl jsem do toho mravence a ten přistál na podlaze. Hned se ale zase rozběhl. To je neuvěřitelné, jak mravenci pořád někam běží!Nakonec to nebyl nikdo. Vylekal jsem se úplně zbytečně. A zákusek na mě stále čekal na stole...Jsi hloupý, Pájo, jsi doopravdy blbec, vyčítal jsem si, zatímco jsem se nacpával se všemi prsty upatlanými od krému. A když jsem zvedl oči, uviděl jsem Kláru jak stojí ve dveřích a dívá se na mě.O zákusku neřekla ani slovo. Sedla si ke mě a hráli jsme spolu karty. Já jsem vyhrál. Nechala mě vyhrát, to bylo jasné. Blbec by přece neuměl vyhrát sám! Pak jsem s ní musel jít do kuchyně a umýt svůj talířek.“Jsi šikovný, Pájo. Je vidět, že pracuješ v kavárně. Že jsi profesionál...”“Už tam nepracuju. Půjdu do nemocnice.”S povzdechem mě pohladila po hlavě.“To ne, zlatíčko. To není pro tebe. Vždyť se ti líbí v Harlekýnu, nebo ne? Jistěže se ti tam líbí. Máš tam kamarády, hodné tety, které se o tebe starají...”“Ty mě máš za blbého, co?”“Co to povídáš?”Takže máš. I ty...“Psssst! Buď zticha! No tak, jdi spát! Běž pryč... Co se na mě tak koukáš? Hloupé zvíře!”Rychle, potichu! Svetr, boty, brýle,... ve tmě se špatně hledá. Doufám, že se nikdo neprobudil. Ta čtyřnohá potvora všude překáží.“Jdi do prdele...”Vida, psi rozumějí sprostým slovům! Zacouval.Srdce mi divoce bušilo. Teď nebo nikdy!Brácha? Spí. Klára? Taky. OK. Kdo je blbý? Teď vám to ukážu!Po špičkách jsem sešel do předsíně, stiskl kliku... K čertu! Bylo zamčeno. A klíč? Nikde jsem ho nemohl najít. Ten idiot mě zamknul jako papouška v kleci. Ale co je mi do toho? Uteču oknem, tak se to přece dělá ve filmech...Spadl jsem do vysoké trávy. Úplně mokrý. Ale konečně venku.Pak jsem uslyšel jsem shora štěkot. Zatraceně, ta potvora vylezla na okenní parapet.“Dej pokoj! Vrať se dovnitř!”Nebylo to k ničemu. Dal jsem se radši do běhu. Rychle! Dřív než mě chytí a zavřou do ústavu. Všude tma. No jistě, byla noc. Na horách nejsou pouliční lampy, to je jasné.Dolů, dolů z kopce, stále v běhu, dobře jsem si pamatoval cestu do města, vždycky se koukám z okýnka, když jedeme autem. Většinou nám to trvá tak dvacet minut na dálnici a pak ještě asi hodinku. Ale teď se to zdálo být nekonečné. V botách mi čvachtala voda do rytmu mých kroků. Žbluňk, žbluňk, žbluňk, žbluňk... Mám ještě v domově pár bot, ale nemůžu se pro ně vrátit. Už by mě nepustili ven. Doufám, že v nemocnici mi za ty boty nevynadají. Najdu Michaelu a ona mi dá pár bílých pantoflí.Zastavil jsem se, abych se vyčůral za jedním počmáraným barákem. A pak jsem najednou uslyšel dunivý zvuk, který se přibližoval... Podívejme, ten barák je vlaková zastávka! To je náhoda, zrovna v tu pravou chvíli přijížděl noční vlak! Měl jsem obrovské štěstí.Je mi opravdu líto, že jsem nastoupil bez jízdenky. Ale co jsem mohl dělat? Neměl jsem u sebe ani korunu. Už to nikdy neudělám, slibuju!Vagón byl skoro prázdný. Posadil jsem se k okénku a díval jsem se na černé siluety stromů, které se míhaly venku. A v tu chvíli mě začala bolet hlava. Moc. Udělalo se mi úplně špatně. A nikdo tam nebyl...Opřel jsem si obličej o sklo a s každým trhnutím vlaku mi klouzal po slzách. Teta Věra mi pokaždé dávala ovocnou šťávu, když mě něco bolelo. To pak vždycky přešlo.Aby toho nebylo dost, otevřou se náhle dveře a vidím jako ve zlém snu vysokého pána v uniformě, jak se přibližuje... Panebože, průvodčí!!!Ani nevím, co mě to napadlo, neměl jsem čas nad ničím přemýšlet... Pamatuji si jenom, jak celý vlak letěl dopředu, zatímco já jsem utíkal chodbičkou dozadu a hledal zoufale východ. Pryč, dostat se pryč, to byla jediná myšlenka, která mi zůstala v mysli. Žbluňk, žbluňk, boty jsem měl stále ještě plné vody a hlava mě tolik bolela, že jsem se nemohl ani ohlédnout. Nevím, jestli běžel za mnou.Hele, dveře! Konečně. To se musí zatáhnout za páku. Doprava nebo doleva? Bože, nejde mi to... Srdce mi tlouklo i v lebce. Pomoc... Teto Věro! Mami! Michaelo!No tak, Pájo! Přece nejsi blbý...Trhnutí dveří. Náraz větru. Dunění vlaku.Ani jsem nevykřikl.Nekonečný let a pak hrozná rána do zad. Ještě pěkný kus jsem se kutálel, než jsem zůstal nehybně ležet kousek od trati.Znal jsem to dobře z televize: tady se všechno zastaví, celý svět se rozplyne v bílém a hned se ocitnu v čisté posteli nějakého překrásného nemocničního pokoje...Jenže ve skutečnosti to tak nebylo. Zůstal jsem tam na zemi a třásl se bolestí, která mi bránila v pláči. Třáslo se mi i břicho, neměl jsem sílu volat o pomoc. Čekal jsem nesmírně dlouho a stále nikdo nepřicházel.Když mě konečně něčí ruka uchopila bolestivě za rameno, ještě jsem se pořád třásl. “Slyšíš mě?” Mužský hlas.“Slyším...”Asi jich bylo víc, nevím, co dělali, ale museli jsme ještě dlouho čekat. Nechápu, co se dělo, proč mi nikdo nepomohl... Pomozte mi někdo!Pak mě vzali do náručí a donesli do auta. Chtělo se mi zvracet.Konečně nemocnice. Usnul jsem jako Šípková Růženka.“Kdo jsi?” říká nějaký kluk vedle. Obrátím se na posteli a vidím sympatický obličej s obvázanou hlavou.“Číštník.” odpovím.“Co?”“Číštník. Od Harlekýna”“Seš blbej?”“Ne.” usměju se. Jako Michaela. Ještě víc... “To ani náhodou!”