Ach Bože, ty korále!všude se válí barvy jejichnitky jsou rozevláté jako větvestruny ve větru zní nehnutě...a přece (!)Trhlinami skal se řítí vodaaniž bys chtěl, nabíráš všechno, všecičkoZnova a znova, neúnavně, pod plosky chodidelstudí a pálí zároveň, jak mráz!(Protože sis lhal, říkals život...něčemu ses smál, všechno odstrkal...)teď sedíš u cesty a Slunce pražína dlani nekonečné řady - korále jednoty s - čím?/na straně důlek, cvrnkáš, cvrnkáš...na výdech, na výdech, přijíždíš, cval.../Už dávno přetržené korále, Blázne - ti vítr rozfoukal...(mraky jdou dál)- a třeba už nejsou -
Při čtení Tvých básní mě vždycky napadá: Kolik jen dokonalých básní může člověk napsat? Kolit písní zazpívat, kolik krovů vystavět, kolik jídel zhotovit, kolik rozdat úsměvů...? Když je k tomu povolán, alespoň trochu to rozpozná a dává ostatním? To pak nedokáže smazat ani smrt.
...
Už vím. Je to jako s tím základem: kolik Lásky může pojmout Srdce?