Nedělní ráno - Diskuze a zkušenosti

Se vzrušením pozoroval tři spoře oděná lesklá těla tanečnic, vlnící se v rytmu podmanivé hudby. Skutečná nádhera. Dvě dívky bílé a jedna černá jako uhel. Jsou jako tři králové - dva bílí a jeden černý. Králové byli vlastně muži, uvědomil si vzápětí. A nebo to byly ženy? Na tom teď přece nezáleží! A na čem vlastně záleží? A na co mám na stole ten zvoneček? Aha, už si vzpomíná. Může zazvonit a přivolat je k sobě. Smí se to? Není to hřích? Aby zaplašil podobné myšlenky, radši vzal zvoneček rychle do ruky a prudce zazvonil. Odložil zvonek, ale ten zvonil pořád dál a dál. Všichni se po něm otáčeli. Snažil se ho rychle schovat, zakrýt, ale nešlo to. Zvonil pořád. Tanečnice už se dávno někam ztratily, zůstaly jen ty pohoršené pohledy lidí kolem něj. A pořád to zvonění.V hlavě mu začalo zvolna svítat, že už také venku svítá a z ložnice sem doléhá zvuk budíku. Je ráno - den sedmý. Hospodin odpočinul po své práci. A co čeká asi mě, ptal se v duchu Tomáš - celkem spořádaný občan, celkem milující manžel a celkem bezproblémový otec rodiny, který se cítil celkem dost špatně. Už to, že se probudil na koberci ve své pracovně místo ve své pohodlné manželské posteli v ložnici, svědčilo o tom, že něco není úplně v pořádku. Ač se mu to nestává, musel včera asi trochu přebrat… a ač se snaží přebírat své vzpomínky ze všech stran, ne a ne si vzpomenout na detaily. Kdyby tu radši byly ty tanečnice. I když před chvílí tu jedna spoře oděná byla, jeho žena Magdaléna, ale co to vlastně chtěla? Nebo on něco chtěl?Zdá se, že zvonění přece jen funguje. Nepřibíhají však žádné tanečnice, ale po bytě začínají pobíhat jeho čtyři synové - Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Každý se ho ptá, jak věděl, že budou mít čtyři kluky, že rovnou začal dávat jména evangelistů. Samozřejmě, že nevěděl. A i dnes se bojí, aby nepřišla na řadu také jména nějakých dalších – do Bible nezařazených - evangelistů. Jedině kdyby se mohl spolehnout, že příště přijde na řadu evangelium podle Magdalény nebo nějaké jiné ženy, tak by to snad ještě jednou risknul… Ale kdyby to vše šlo nějak vrátit, tak už by rozhodně jména evangelistů nedával. Začal by Petrem a skončil Pavlem. Ne, také ne. Po Petrovi by mohlo přijít všech dvanáct apoštolů. Rychle tu myšlenku zavrhl. Tak jedině snad Cyril a Metoděj. Ale na to už je stejně pozdě. „Ano, ano, moje koťátka, to je pravda, že vám tatínek slíbil, že vám přinese štěňátko, ale to se opravdu, ale opravdu nestalo, přihodilo se totiž místo toho něco strašného“, slyšel z dětského pokoje hrůzu nahánějící vyprávění své ženy Magdalény. Až se sám nejistě přikrčil v očekávání, co že se to vlastně stalo. Po dramatické pauze a i na dálku vnímatelném vyděšení dětí, manželka pokračovala: „Tatínek se dlouho nevracel a já už jsem měla strach, copak se mu to asi stalo, jestli někde nepotkal nějakou móóóc zlou ježibabu! A jak tak čekám a čekám“, opět osvědčená přestávka zvyšující napětí, „najednou slyším v předsíni nepředstavitelný rámus. Vyběhla jsem se tam podívat a představte si děti, co tam bylo! Místo tatínka s pejskem se tam objevilo prasátko s opičkou. Co prasátko s opičkou! Veliký prase s velikánskou opicí! To prase bylo špinavý a odporný a ta opice taky nic moc. A co bylo strašně zvláštní, že mluvili lidským hlasem. Sice to byl hovor velmi zmatený, ale trochu to připomínalo naší řeč. Nejdřív jsem je chtěla vystrčit na ulici, ale protože to prase bylo trochu podobné našemu tatínkovi, tak jsem se nakonec nad nimi smilovala a pustila jsem je do tatínkovy pracovny, když on stejně doma nebyl.“„Jé, tak my máme prasátko a opičku“, radoval se Marek.„Jen počkejte, až vám dovyprávím, jak to všechno dopadlo. To prasátko muselo někde sežrat něco moc špatného nebo vychlemtat něco otráveného, protože mu bylo moc a moc zle a ta opička zase všechno shazovala a rozbíjela, no však uvidíte, jak vypadá tatínkova pracovna. Prostě hrůza. Měla jsem strach, jestli se jich vůbec ještě někdy zbavíme. Ale když jsem se tam ráno šla opatrně podívat, prasátko s opicí jsem tam už nenašla. Místo nich tam na koberci spal úplně bílý a neuvěřitelně krotký beránek.“„Jé, tak my teď máme beránka!“„Ještě počkej, ten beránek taky mluvil lidským hlasem a pořád prosil a prosil, abych ho políbila. Já jsem neměla vůbec žádnou chuť dávat nějakému zvířeti pusu na čumák, navíc uprostřed toho hrozného nepořádku, co tam zůstal po tom prasátku s opicí, ale nakonec jsem se přece jenom nechala uprosit a takovou malinkou pusu jsem mu dala. A představte si, co se stalo!“ - Samozřejmě následovala opět dramatická pauza….„Z toho beránka se stal náš tatínek! On byl totiž skutečně začarovaný! A teď tam leží na koberci a ještě je z těch všech strašných kouzel hodně slabý, ale je to zase náš tatínek!“A to už k němu děti radostně běží: „To nevadí, že jsi jenom tatínek, my tě budeme mít rádi i tak!“Byl jim tedy velice vděčný, že smí dál být „jenom“ tatínkem. Nebýt pátého přikázání a jeho momentální slabosti, byl by možná svou ženu zabil. Teď ale bez velkého rozruchu radši vstal, aby převzal děti a vypravil se s nimi do kostela na nedělní mši."Já vás dohoním", volala za nimi Magdaléna, když konečně vycházeli, spíš vybíhali, ze vrat. Dobře věděl, že je nedohoní. Zřejmě ještě uklidí nádobí po snídani a setře podlahu. Doufám, že nezačne také mýt okna, pomyslel si nespravedlivě Tomáš.Rychle nacpal děti do první lavice, sám si sedl jako vždy za ně do druhé. Se čtvrthodinovým zpožděním přijde Magdaléna a přisedne si k němu, jako vždycky. A proč mám s sebou tu igelitku? Aha, už si vzpomíná. Mám dát před kostelem Jeníkovi plínku. Tak mu jí dám teď. Naklání se do první lavice a rozepíná knoflíky. Na plínku je už ale pozdě! "Pojďte děti dneska do druhé lavice", šeptá honem. "Proč?", upřímně se všichni diví, "vždycky jsme v první!" "Právě proto, je třeba udělat místo i ostatním, moc nepřemýšlejte a pojďte sem!" zavelel rozhodně. Neochotně se přesunuli. Ještě okouknul "místo činu". Tmavší mokrý flek na potaženém molitanu nebyl v tom šeru naštěstí moc vidět. Aspoň to. Plínku mu dal stejně, aby ho nestudily mokré kalhoty a spokojeně si sednul do lavice třetí.Za okamžik uviděl kostelnici, jak ze sakristie míří tamtéž, neboť zde vždycky sedávala. První dvě nechávala jim. Nechápavě se na něj podívala. "Nechali jsme vám první lavici, ať lepší slyšíte", vysvětloval hlasitým šepotem. Pane Bože, došlo mu v zápětí, snad si nesedne na to samé místo jako Jeník. Už dlouho se tak vroucně nemodlil. Stejně to nepomohlo. S neomylnou přesností to udělala a začíná se vrtět. Teď se otáčí nahoru a kouká na strop. Ano, správně, začíná chápat Tomáš, našla moudré vysvětlení pro louži pod sebou, asi sem při dešti zateklo. Kostelnice si přesedla o kousek vedle.Magdaléna přišla úplně přesně – čtvrt hodiny po začátku. "Dal´s mu tu plínu?" zeptala se starostlivě."To víš, že dal!" pohoršoval se Tomáš nad tou její nedůvěrou. Jako by na něj nebylo spolehnutí.Evangelium bylo o Máří Magdaléně, jak potřela Ježíši nohy olejem. Tomáš si vybavil tanečnice ze snu, jejichž těla se také leskla olejem, Magdaléna si vzpomněla, že olej doma došel a musí ho koupit. Na kázání Tomáš víceméně vypnul. Všechny tři varianty už dobře znal. Varianta A: Svět je zkažený, ale vy jste ostrůvek spravedlivých (to když se pan farář dobře vyspal); varianta B: svět je zkažený a ani vaše víra není příliš pevná (v mezidobí) a varianta C: svět je zkažený a vy také (to když se vyspal špatně). Dneska byla varianta C - všichni jste jako ta Magdaléna. Celé své mládí hřešila proti šestému přikázání. Bohužel se mu ale zdá, že v tomhle se jí moc lidí v kostele nepodobá a asi nikdy nepodobalo a dost jistě už podobat nebude. Aspoň ne tak, jak by si to Tomáš představoval či dokonce přál. Jenomže ona se na rozdíl od vás obrátila a do konce života konala přísné pokání. Obrátil se také, na tu svojí Magdalénu, a byl docela rád, že ona vypadá – pravděpodobně jako jediná v kostele - spíš jako ta Magdaléna před obrácením, než jako ta kající v podání pana faráře, a byl jí za to vděčný. Možná by se mohla od té svaté Magdalény v mládí ještě mnohé přiučit, když je to její patronka a mohla by být v oblasti tělesných chtíčů, jak to pan farář výstižně nazývá, pružnější a vynalézavější. A jeho myšlenky se spokojeně rozběhly tímto směrem.Příjemně plynoucí meditaci mu přetrhla kostelnice s košíčkem. Rychle prohrabal kapsy, aby vylovil nějaké drobné. Kdyby to tak spravily jednotlivé koruny, ale kluci ve své naivitě to dávají tak, že je to vidět. On by umět dát svůj dar tak, že by i ty drobáky zacinkaly ze zavřené dlaně a ztratily se mezi ostatními mincemi. Ale jim musí dát každému aspoň pětikačku, aby to nevypadalo trapně. Jenomže v kapse samé dvacetikoruny. Ještě že kostelnice vybírá napřed na druhé straně. "Dáte dneska dohromady", oželel jednu."Já chci taky, já taky!"Dvacet, čtyřicet, šedesát, osmdesát! Nezbývá, než se s nimi rozloučit. Nevěřil svým očím, když uviděl, že Magdaléna přidala do košíčku padesátikorunu. Sto třicet, blesklo mu okamžitě hlavou. A kostelnice se vyzývavě zastavila před ním a … čekala. To snad nemyslí vážně! Už to mám. Sáhl do kapsy a ze zavřené dlaně mistrovským pohybem cinkl do košíčku. Je pravda, že drobáky by se ztratily. Ale bonbon, který měl vždy v kapse jako pohotovost pro Jeníka, zůstal ležet navrchu a rozhodně se nedal přehlédnout. Kostelnice se na něj podívala pohledem, který už někde viděl… Ale kde? Kde to bylo? Ano, už to ví! To byl ten vyčítavý pohled ve snu, když se odhodlal zazvonit na vyzývavě smyslné tanečnice. Samozřejmě, že bonbon uviděl i zvědavý Jeník a chtěl okamžitě taky. Po chvíli přesvědčování to vzdal. Vylovil další z kapsy. V kostele bylo hrobové ticho, kněz pozvedal proměněnou hostii. Proč se teď nezvoní? Protože není žádný ministrant, odpověděl si. A tak musel alespoň nuceným kašlem částečně přehlušit šustivé rozbalování."To víš, že už bude konec", ujistil po přijímání Jeníka. Co tam máš, Lukáši?""Dívej, dal mi taky", rozevřel Lukáš sevřené dlaně a Tomáš, věrný svému jménu, nevěřícně zíral na bílou hostii. Copak farář nevidí, že mu jsou čtyři roky?"Ukaž, podej mi to!" opatrně se pokusil mu hostii vzít, ale vyprovokoval akorát rušivé přetahování."Psssst!" ozvalo se z první lavice a vztyčený ukazováček byl jako vykřičník, "Ježíšek vás vidí!" To jo, pomyslel si Tomáš, tebe taky a dost zblízka. Radši boj vzdal za podmínky, že Lukáš hostii hned sní a ne že si jí dá do kapsy, jak to chtěl původně udělat."Jděte ve jménu Páně.""Bohu díky", vydechl upřímně Tomáš.Děti okamžitě zmizely venku, kostelem zněly varhany a Magdaléna se k němu spokojeně naklonila: "Jsem tak šťastná, když jsme v neděli tady v kostele všichni pohromadě. Neděle je skutečně den Páně!"„Amen“, zašeptal jen tak potichu…