Sbohem,lištičko (povídka) - Diskuze a zkušenosti

Zvuk mobilu…líně se protáhla,ah,už je osm,dnes nejde do práce,lehce posnídá,pak se dádo gala a pojede na letiště.Vybavila si včerejší diskusi se Julienem,hezky si popovídali,jel na 2 měsíce služebně do Brazílie a včera ji volal,že se vrátí už dnes,vyměnil si místo v letadle s kolegou,který tam ještě musí zůstat.Ještě než odjel se pohádali,požádal jí o ruku a ona se prostě necítila,připadalo jí to jakoby ji chtěl svázat,uvěznit v kleci jako vzácného slavíka,pro vlastní potěšení.Necítila se na to,chtěla ještě svobodu,právo na svůj vlastní prostor.Křičela na něj,nezlobila se vlastně ani tak na něj jako na sebe,vždyť právě tohle ještě před rokem tolik chtěla,vůbec se v sobě nevyznala.Odešel,na stolku zůstal zlatý prstýnek se smaragdovým očkem a jemně tvarovaným obloučkem.Ráno ho nebyla doprovodit ani na letiště,ze vzdoru,ona se přece může rozhodnout co a kdy chce dělat.Nepřešel ani týden a bylo jí strašně smutno,nikdy ještě nebyli tak dlouho jeden bez druhého za celé ty tři roky,co jsou spolu.Chtěla si hrát na dobývanou pevnost a přesto to,po čem nejvíc toužila,bylo odevzdat se a nemyslet,neklást podmínky,nevyžadovat záruky.Uvědomila si,jak moc ji chybí,jak moc touží po jeho dlani,která umí tak jemně hladit její dlouhé tiziánové vlasy.“Ma petite renarde“ (lištičko),šeptával jí něžně do ouška.Každé ráno se budila s prázdnotou opuštěného lůna,s touhou po objetí,které nepřicházelo,s příslibem zcela konkrétního lidského tepla,které se rozplývalo,jakmile ranní světlo vklouzlo pod víčka.Snažila se mu volat,jeho telefon byl hluchý,až asi po 10 dnech se ji ozval:„ Promiň,lištičko,byli jsme na výzkumu v neobydlené oblasti,bez signálu,nemohl jsem ti zavolat,ale moc jsem na tebe myslel.V noci jsem se dlouho díval na nebe poseté hvězdami a viděl jsem tam tebe,tvé vlasy byly rozfoukané po obloze jako nádherná mlhovina v mém nově objeveném souhvězdí.“ Jeho hlas zněl mile,srdečně,nebyla tam ani stopa po výčitce.„Julien,mon cher,odpusť byla jsem hloupá,moc mi chybíš,každý den bez tebe se mi zdá nekonečný.Myslela jsem si,že budu mít chuť na párty,na zábavu,ale vůbec mě to neláká.Chodím spíše sama na procházky do parku,čtu,poslouchám hudbu.“.„Ještě 50 dní a budeme zase spolu a pak mi řekneš svou odpověď ať už bude jakákoliv. Líbám Tě na víčka lištičko….“ v telefonu to zapraskalo,jako když se láme větev a Julienův hlas se propadl do ticha.Následující dny prožila jako v polosnu,udělala spoustu práce,která se jí dlouhé dny hromadila. I tu,kterou dřívě dělala s pořádnou dávkou odporu.Zvykla si posedět chvilku odpoledne v chrámu Sacre Coeur.Majestátné grandiozně koncipované prostory ji paradoxně nenaplňovaly strachem či bázní,cítila se tam dobře,uvolněně,průzračně,jako hladina lesní studánky.Mysl se jí vrátila do přítomnosti,ani si neuvědomila,že mezitím vypila hrnek kakaa a pojedla svůj oblíbený croissant s nugátovou náplní,olízla si rty,zůstala tam drobná šmouha po nugátu.V 10:00 měla objednaného taxíka,letiště Charles de Gaulle je trochu z ruky,hodinu bude trvat než se tam dostane.Měla hodinu a půl jenom pro sebe.Napustila vanu,přidala svůj oblíbený koupelový olej,zapla perličku a ponořila se do laskajících vlnek.Po 15 minutách se cítila uvolněná i nabuzená zároveň,kůže byla napjatá a dobře prokrvená,decentně parfémovaná tóny jasmínu a ylangu, plovoucích na bázi vanilky a růže.Zahalená v neviditelném obláčku delikátních esencí pokračovala v další úpravě.Vysušila si umyté vlasy,vetřela do nich trošku jojobového oleje s jasmínem pro lepší lesk. .Ještě přetřít plné šťavnaté rty leskem s chutí vanilky a malinko upravit křivku obočí a řasy.Vybrala si pro dnešek zelenkavý kostýmek od Chanel,který zdůrazňoval její dokonalou postavu,prohlížela se důkladně v zrcadle,pohladila očima ladné křivky.„Nemá to chybu“ ,usmála se v duchu, „budu se mu líbit“. Taxi zastavilo před domem.Popadla kabelku plnou nutných drobností,vklouzla do připravených lodiček,ve spěchu za sebou zamkla dveře a nasedla do auta.„Tak kam to bude paní ?“vesele halasil taxikář.„Vám to dneska,ale sluší“,se šibalským mrknutím oka přidal kompliment.„Na letiště Charles de Gaulle ,jedu přivítat mého budoucího manžela,vrací se ze služební cesty z Brazílie,“ usmála se vděčně.Taxi se zařadilo do proudu aut.Cesta proběhla celkem bez větších problémů,ani zácpy nebyly horší než kdy jindy.Na letiště přijeli v 11:00.Její oči napjatě sledovali světelnou tabuli,poslední minuty se protivně táhly.V 11:10 na displayi se objevil nápis Delayed.„Sakra ještě zpoždění,to mi ty aerolinky dělají naschvál“,v duchu láteřila.Po několika nekonečných minutách se najednou ozvalo hlášení:„Airbus A330-200 společnosti Air France letící na pravidelné lince AF447 z Rio de Janeira do Paříže dnes ráno zmizel nad Atlantikem. Stroj odletěl z mezinárodního letiště Galeao v Rio de Janeiru o nedělní půlnoci Okolo 3:30 našeho času letoun zmizel z obrazovek radarů, když prolétal u ostrova Fernando de Noronha, který je vzdálen přibližně 360 km od brazilského pobřeží. Pravděpodobně vlétl do oblasti silných bouří a turbulencí. Ve 4:14 airbus vyslal automatický signál, že na palubě došlo k elektrickému zkratu. Předpokládáme,že nikdo z cestujících ani z posádky nepřežil“.Zatočila se jí hlava a předtím než se bez hlesu složila na zem,ucítila na tváři lehký dotek jakoby pohlazení motýlích křídel a v uších něžný vzdálený hlas „Je t´aime ma petite renarde.Adieu éternel“.(Miluji tě lištičko,sbohem navždy.)