Probouzení - Diskuze a zkušenosti

Pracně otevřela oči. Rozhodně to nebylo snadné. Netušila, co se to s ní děje ani kde vlastně je. Přístroje, monitory, kapačky… Co se vlastně stalo? Ta strašná mlha v hlavě a ta bolest nohou. Zase radši oči zavírá. Násilím se snaží probudit, ale stále jí nějak uniká souvislost. Snaží se uchopit alespoň něco, nějaké spojitosti, vzpomínky… Proč tu není manžel?… Ano, vlastně manžel…Něco se jí vybavuje… Aspoň chvíli kdyby se dokázala soustředit. Manžel… manžel… ano, hádka… ta prázdná hlava a ty nohy strašně bolí.. ta hlava, proč je tak nesoustředěná… na co to myslela? jo manžel… aha hádka… jaká hádka?… Ano, hádka. ostrá hádka. Už to uchopila. Strašně se pohádali. Jen kdyby si vzpomněla proč vlastně. A záleží na tom? Jasně že nezáleží… Ta únava… Chci spát… Ne, manžel, hádka… Ano, řekl jí „tak si tedy táhni“, ještě v autě jí to znělo pořád hlavou… Ano, v autě, v jakém autě?… Trošku si to začínala spojovat. V hádce mu řekla, že když jí tedy nemá rád, tak že ona může klidně odejít k příteli. K příteli? Ano, chtěla ho ranit, co nejvíc ranit. Nic jiného v tu chvíli nevymyslela. Co na tom, že žádného nemá. Zasáhla cíl. Proč se vlastně pohádali? Proč mu to řekla? Nechtěla mu ublížit. Jen jí bylo tak smutno. Tolik chtěla, aby o ni stále bojoval jako kdysi. Aby ji skutečně zase miloval…Manžel… Jejda, já bych spala… Proč se mi chce tolik spát?… A proč mě vše tak bolí?… A kde je manžel? Opět pracně otevřela oči. A manžel stál nad ní a usmíval se. On se usmívá. Nebo se nepohádali?… Zavírá oči… „tak si tedy táhni“ a ona sedá do auta a jede a jede… otvírá oči… on se na ni usmívá… tak už je radši nezavírá… ta mlha v hlavě… já bych spala…„Je moc fajn, že jsi se probudila. To je úžasné. Jak ti je, čumáčku?“ „Strašně mě bolí hlava, celé tělo a nohy. A strašně se mi chce spát. Co se vlastně stalo?“ „Měla jste těžkou autonehodu“, vstoupil do hovoru lékař, „byla jste nějakou dobu v bezvědomí. A také jste prodělala sérii vážných operací.“ „Jakých operací?“ „To projdeme postupně, teď potřebujete hlavně klid a odpočinek. Ale jednu věc vám řeknu už teď, abyste si na to zvykala. Hlavní je samozřejmě, že jste přežila, ale nohy byly zcela rozdrcené. Bylo nezbytné je amputovat.“ „Ne, to není pravda, cítím je, strašně mě bolí…“ „Ano, to ještě nějaký čas tak bude, ale teď si odpočiňte, žijete a to je hlavní.“ Ne, to není, to nesmí být pravda…Zavřela oči a ucítila na tváři jemný polibek: „Zvládneme to, čumáčku, ničeho se neboj, máš přece mě. Miluju tě.“