Dnes je v kempu poslední noc. Poslední šance. Všechno nebo nic. Dcerka ve stanu už spí. Moc jí miluje, ale přece je jí jen s ní stále víc a víc smutno. Teď nebo nikdy. Ráno odjíždí. Vyráží na večerní koupel v řece na osamělém místě jako každou noc.Budeme-li přesnější, musíme dvě věci opravit. Úplně osamělé to místo není. Na dohled tam sedává rybář – samotář. Od chvíle, kdy ho tam poprvé ve svitu měsíce spatřila, cítila nepředstavitelně silnou - snad až nadpozemsky tajemnou - přitažlivost, která jí ani na okamžik od té doby nenechávala klidnou a stále sílila. On se nikdy ani nepohnul. Ona si o něm zjistila ve vsi vše, co se dalo. Před třemi roky se mu zde utopila přítelkyně. Koupil tu chatičku a samotářsky v ní žije. S nikým toho moc nenamluví, ale lidé ho mají rádi.A druhá věc ještě budiž upřesněna. Nebylo to jako každou noc. Dnes si místo plavek vzala hodinky. Zvláštní? Ne, promyšlené. Všechno nebo nic. Poslední šance. Teď nebo nikdy. Musí si věřit. Zaplašila rychle pochybnosti ohledně své vlastní postavy, mrkla v duchu sama na sebe, víc se narovnala a vstoupila na loučku přiměřeně osvětlenou úplňkem.Dobře viděla, že tam je jako vždy. Nenápadný, téměř neviditelný, uzavřený, možná nesmělý, ale je tam. A je to muž. Jestli jí intuice neklame, tak tomuhle odolat nemůže. A kdyby náhodou odolal, tam ať má alespoň „dárek“ na rozloučenou.Ladným pohybem svlékla šaty a promyšleně stydlivě se vydala k samému břehu řeky. Těsně u břehu si ale „vzpomněla“, že má na ruce hodinky a tak se otočila a v celé své kráse se vrátila položit je na šatičky. Tohle přece musí zabrat. Plavala a snila. Snila a toužila. Toužila, aby byla „znásilněna“, aby úplněk byl svědkem jejich úplné vášně a pak aby vážně vše pokračovalo dál a jednou aby si ji vzal. Vracela se ke břehu, bála se i jen podívat, aby se jí její sen nerozplynul. Tři, dva, jedna, teď! Podívala se a……a na břehu nikdo nestál. Rybář tam nebyl. Tělem jí proběhla panika. Co když teď na ní zaútočí odněkud opravdu násilně? A co když – to je snad ještě horší varianta – je mu úplně lhostejná? Dostihly jí její stíny. Jak na ně mohla jen zapomenout. Příšerné vlasy, kulatá ramena, malá prsa a o to větší zadeček, možná i příliš tlustá stehna… Jak moc doufala, že to není pravda nebo že to polotma šetrně zamaskuje nebo dokonce čarovně promění v klady. Kráčela smutně k šatům a s poslední nadějí se rozhlížela kolem, ale skutečně nikde nebyl.Sehnula se k oblečení a v úplňku četla úhledným písmem napsaný vzkaz: „Až se oblékneš, tak přijď na grog, ať mi nenastydneš“