Ani ses nenadál a tizián byl překryt zelení (říkají, že teď je jí na horských slatinách plno…) Ani ses nenadál a stojíš v lese, tam, mezi stromy a skalami, na místě tak prostém a neviditelném, že kdyby tu dva andělé chtěli na chvíli spočinout v obejmutí, nerušil by je ani zvon umíráček z kostela v údolí.
Hledíc na tebe jak hledíš na obraz Matky Boží, kladu si otázku, zdali může jaro toužit po zimě, moře po jezeru, slunce po měsíci, či strom po svém jablku…
Ach, má lásko, nebát se tak uronit slzu… Z jediné kapky pak stal by se oceán, ve kterém zanikneš, aby ses mohl opět rozpomenout, neboť ve všem jest Radost! Tu v praskající skořápce rodícího se kaštanu, tam na dně kalicha, který nemá dno…