Babička - Irena Fuchsová - Diskuze a zkušenosti

Bylo nedělní, listopadové ráno ve vesničce kousek od Prahy. Vlastně už bylo skoro poledne, ale jelikož jsme s Robertem vstali před chvilkou, tak pro nás nedělní ráno začínalo až teď. Když si tu listopadovou neděli promítám před očima, vidím, že jsme toho rána vstali ne dva, ale čtyři... Robert stál u okna a dopadalo na něho listopadové slunce, které už příliš nehřálo tělo, ale za to nádherně rozehřívalo duši. Protáhl jsem se na naší manželské posteli a zhluboka vdechl levandulovou vůni peřin. Ale nejenom tu. Robertovu vůni bych poznal mezi desítkami vůní i se zavázanýma očima. Dal jsem stranou babiččinu duchnu, potichu jsem vstal a zezadu se k němu plížil. Když jsem byl kousek za ním, Robert se nečekaně otočil a pevně mě objal. Začali jsme se líbat. Do toho jsme zezdola uslyšeli moji babičku, jak nadává slepicím. „Vy kurvy jedny slepičí! Utíkejte, nebo vám prdel koštětem natrhnu tak, že z vás budou vejce padat! Ty buchty jsou pro kluky a ne pro vás! Ludvíku! Roberte! Vstaňte už konečně a pojďte si pro buchty na snídani, než vám je ty mrchy slepičí vozobají!“ Podívali jsme se na sebe a začali se chechtat. A za chvíli jsme už z našeho podkroví dusali po schodech dolů, k voňavému pekáči buchet.Moje babička nechodila pro silnější výrazy daleko. Byla to maminka mého otce, který patřil k nejslušnějším lidem v mém okolí. I moje máti byla slušná. Pamatuju se, to mi bylo asi pět let, jak si máti stěžovala otci, když se mnou přišla z parku. Nelíbilo se jí, jak maminky mluví o svých dětech. Celá rudá šeptala otci slova, která kolem ní v parku dvě hodiny létala. „Posrala se. Pochcal se. Měl prdel od hoven. Prděla. Krknul si, až mě poblil.“ Do toho parku se mnou už nikdy nešla. Zpětně musím oba rodiče obdivovat, že nikdy přede mnou sprostotu babičky neokomentovali jediným slovem. Ale ona ta její sprostota byla zvláštním způsobem odzbrojující. Byla prostě „hrubšího zrna“ a říkala to, co si myslela. U ní neexistovala žádná autocenzura. A protože byla laskavý člověk, každý se těšil na to, co sprostého řekne, protože každý věděl, že se v té její laskavé sprostotě neušpiní, ale zasměje se a někdy i poučí. Jezdili jsme k ní každých čtrnáct dní a moji slušní rodiče řešili přede mnou babiččinu mluvu tak, že dělali, jako když nic neslyší. Usmívali se a odpovídali babičce tak, jak mluvili se mnou. „Holka, trochu přiber, chlap má rád, když má ženská pořádnou prdel,“ řekla babička a plácla moji matku po zadku. Máti se usmála a přikývla. „Ano, maminko. A víte, že ti vaši malí králíčci jsou roztomilí? Hlavně ten černý! Ludvíku, pojď, půjdeme se na ně spolu podívat!“ Vzala mě za ruku a šli jsme ke králíčkům. Rodiče přede mnou nepřikládali babiččiným sprostým slovům důležitost a brali je jako něco běžného. A jenom proto se mohlo stát, že jsem se ve druhé třídě stal pro učitelský sbor jednou pro vždy „Sprosťákem“ a dokonce jsem dostal dvojku z chování. Paní učitelka se nás tehdy ptala, kde jsme byli o prázdninách. Když přišla řada na mě, řekl jsem, že u moře a pak u babičky. Paní učitelce to nestačilo a pokračovala ve vyzvídání. Zeptala se, kde se mi líbilo víc. Řekl jsem, že u babičky. A zazněla třetí otázka. Proč? A já po pravdě odpověděl. „Protože jsme s babičkou hovno dělali. Akorát kurvu kozu jsme vodili na pastvu. A hledali jsme posraný vajíčka, protože ty svině slepičí furt zanášely.“ Když mi bylo patnáct, moji slušní rodiče pocítili, že se mnou není něco v pořádku. Ale ani tehdy ani dneska, když je mi už dvacet let, je nenapadlo, že vysvětlení je zcela prozaické. Jsem gay. Od svých třinácti let jsem to tušil. Ve čtrnácti jsem o tom byl více méně přesvědčený. A když se mí slušní rodiče rozhodli, dva měsíce po mých patnáctých narozeninách, že mě pošlou na celé prázdniny k mé sprosté babičce, odjížděl jsem k ní s vědomím, že jsem gay a že se s tím nedá nic dělat. Ale pozor! Já s tím nic dělat nechtěl! Proč, proboha? Při masturbaci jsem si vždycky představoval kluka a bylo to nádherné! Představa, že se v budoucnu budu moct dotýkat mužského těla a sám budu dotýkán, že se budeme líbat, že se budeme navzájem přivádět k rozkoši, že spolu budeme bydlet, tahle představa pro mě v mých patnácti letech znamenala tak sladký příslib budoucnosti, že jsem se už nemohl dočkat, až mi bude trochu víc, budu svobodně rozhodovat o svém volném čase a brány lásky se mi otevřou. Ale zatím mi bylo patnáct, měl jsem před sebou studium na střední škole a o prázdninách jsem se potřeboval u babičky naučit nějaká sprostá slova, abych je mohl vhodně použít před rodiči, a ti měli pocit, že jsem ostrý chlap a na gymnáziu se neztratím. Když jsem babičce řekl, že u ní budu celé dva měsíce, objala mě a dlouho mě držela. Voněla levandulovým mýdlem a já si uvědomil, jak strašně ji mám rád. Pak mě pustila, popošla ode mě dva kroky, prohlédla si mě a položila mi typicky babičkovskou otázku. „Ludvíku, už jsi prcal s nějakou holkou?“ Zrudl jsem. Ne kvůli slovu, které jsem od babičky slyšel tisíckrát. Ale kvůli tomu, že jí budu muset lhát. To jsem nechtěl. Nikdy jsem jí nelhal. A tak jsem neodpověděl. Díval jsem se do jejich modrých očí a čekal, co řekne dál. Babička se usmála. „Máš modré oči jako já.“ Pohladila mě po ruce a pak už se na nic neptala. Prázdniny začaly a já byl pořád s babičkou. Potřebovala na tom svém baráčku udělat hodně práce a fyzicky to už nezvládala. Já ano, ale musela mi radit, co mám udělat a jak. Myslím, že jsme se dobře doplňovali. Babička brzy zjistila, že mě nelákají večerní procházky ke staré sokolovně, kde se scházela vesnická omladina, že se mi nechce na diskotéky, že se pokaždé vymluvím, když se pro mě staví nějaká holka a že místo všech těchto prázdninových radovánek radši sedím u počítače, který jsem si k ní vzal. A brzy, na rozdíl od mých rodičů, pochopila, jak to se mnou je. Jednou jsme něco dělali na zahradě a mluvili jsme o dědovi, který před několika lety zemřel. Babička mi začala vyprávět o tom, jak měl dědeček velkého kamaráda, nějakého Vokurku. Chodili spolu na houby, na ryby, na pivo, na fotbal, chodili spolu všude. „Ludvíku, chlapi ženskou potřebujou jenom na prcání. A jednou za čas se z toho prcání narodí dítě. I na to je ženská dobrá. Ale na nic víc. Prcání a děti. Chlapi si s ženskou nemají co říct. Ženská, ta chlapa potřebuje, protože je slepice. Ženské nestačí jenom společnost ženských, ženská musí pořád chlapa srát s něčím, co ho vůbec nezajímá!“ Narovnala si šátek, který se jí trochu svezl do očí, a pokračovala. „Ženská chlapa potřebuje. Chlap ženskou ne. Chlap si vystačí s chlapem. Tohle jsem pochopila už jako malá, když jsem viděla, jak se chová můj tatínek k mamince.“ Zvědavě jsem se na ni podíval. Usmála se a pečlivě nahrnula hlínu kolem kořenů. „Ne aby sis myslel, Ludvíku, že se k ní choval špatně. To nikdy! Choval se k ní tak, jak se chová chlap k ženské, se kterou prcá, a se kterou má děti. Dobře se o ni staral. Chlapi prostě takoví jsou. A já měla dar od boha! Já jsem to pochopila! A řekla jsem si, že nikdy nebudu jako ostatní ženský. A s chlapama jsem se nikdy nesrala. Ty chceš mojí kundu a já chci, aby ses o mě, o naše děti a o hospodářství postaral.“Narovnala se a ukázala na modrou bandasku, která stála kousek od nás. „Podej nám pití, Ludvíku.“ Přinesl jsem bandasku a babička se zhluboka napila. Když jsem se napil i já a bandasku zase uklidil, babička pokračovala v práci a plynule navázala na to, o čem mluvila před napitím„A vono je to, bejky, přitahovalo, jako mravence med! S naším dědkem jsme se do sebe zakoukali, a protože jsme do sebe pasovali a měli jsme se rádi, vzali jsme se. Druhý den po svatbě jsem před něj dala mísu svatebních koláčů a sedla si k němu. A řekla jsem mu to na rovinu.“ Vstala ze země, narovnala se a pak ke mně napřáhla hlínou zašpiněný prst. „Řekla jsem mu: Ludvo, mně je jasný, že kdyby měl ten tvůj Vokurka kundu, vzal by sis Vokurku. Měj si svýho Vokurku, Ludvo, ale protože potřebuješ mojí kundu, tak co bude doma potřeba udělat, to uděláš.“ „A co na to děda,“ zeptal jsem se zvědavě a představil si svého dědu, jak se tvářil, když mu tohle babička řekla. Babička se rozchechtala. „Dědek se málem udusil koláčem, ale odkejval mi všechno! A už nikdy víc jsme o tom nemluvili! Stačilo to jedno ráno po naší svatební noci. A řeknu ti, Ludvíčku, měli jsme moc hezký manželství, až do dědkovy smrti.“ Pak babička odešla na druhý konec zahrady a mě nechala u toho záhonku s modrou bandaskou samotného. Přemýšlel jsem, proč mi to říkala. Zdálo se mi, že mi vysílá nějaké poselství, ale nebylo mi jasné, jaké. Ale nebyla by to moje babička, aby mi všechno při večeři nevysvětlila. „Ludvíku, jak jsem ti odpoledne říkala o těch chlapech, tak ti k tomu musím ještě něco říct. Ty víš, že jsou chlapi, který se maj k sobě, jako se měl můj dědek a ten jeho Vokurka. Byli to kamarádi na život a na smrt. Ale oba měli manželky. A měli děti. Protože potřebovali ženskou na prcání.“ Nabrala si ještě trochu polévky a pak opatrně opřela naběračku o stěnu mísy. Zamíchala si polévku a potichu pokračovala. „A pak jsou chlapi, Ludvíku, který kundu nepotřebujou. Říká se jim teplouši.“Měl jsem hlavu skloněnou nad talíř, protože jsem celou dobu čekal, že něco podobného od babičky uslyším a nechtěl jsem to od ní chytit z očí do očí. Skrýval jsem tvář u talíře, ale teď jsem se na babičku podíval, i když jsem cítil, že rudnu, a ona pokračovala dál, jakoby si na mně ničeho nevšimla .„Ano, teplouši. Teplouši si umí zaprcat spolu navzájem. Je jím spolu tak dobře, jako bylo dobře mně a mýmu dědkovi. A je to tak v pořádku.“ Laskavě mě pohladila svýma modrýma očima a pokývala hlavou. „Něco ti řeknu, Ludvíčku. Někteří chlapi jsou proti teploušům. A mluví o nich hodně vošklivě. A já ti řeknu, proč.“ Zvědavě jsem nadsedl a babička na mě šibalsky mrkla. „Chceš to vědět, viď?“ „Chci.“ „Protože jim závidí, tak je to!“ Pokývala hlavou, skálopevně přesvědčená o své pravdě a já přikývl. Mělo to logiku. Závidí nám! Babička je génius!„Chlapi totiž vědí, že by jim bylo daleko líp, kdyby žili s chlapem,“ pokračovala vítězně babička. „Jenomže by holt potřebovali, aby ten chlap měl kundu...“ Rozesmála se a já se smál s ní. „Ale to ti nikdy žádnej chlap nepřizná, Ludvíku! A víš proč? Protože chlapi jsou poserové! Ti dokážou akorát tak závidět teploušům, jak si krásně žijou chlap s chlapem! A víš, proč jim závidí? Protože chlap a ženská, to je jako kočka a pes! Těm dvěma to nikdy nemůže klapat, pokud se spolu nedomluví, jako jsem se domluvila já s dědkem! A to se podaří málokdy, protože bůh ten dar, co dal mně, zas tak často nerozdává! A proto to většinou v manželstvích neklape, a všichni si vymýšlí kecy vo tom, jak jsou ženský a chlapi jiný a co musí ženská nebo chlap dělat, aby jim to klapalo! Ale je to všechno na hovno, Ludvíku! Mezi chlapem a ženskou to nebude klapat nikdy!“Babička během povídání dojedla polévku, teď si pečlivě utřela ústa do ubrousku a pak svou řeč ukončila. „Řekla bych to takhle, Ludvíčku. Většina chlapů má prostě smůlu. Ne každý má to štěstí, že se narodí teploušem.“ Díval jsem se na ni a z jejího pohledu mi bylo jasné, že to o mně ví. Cítil jsem, že ze mě padá obruč mého tajemství.Kdo první mě v mém životě oslovil jako gaye? Moje babička! Co mi tím dala? Lásku k mé duši. Lásku k mému tělu. Lásku k životu.A když jsem jí za dva roky přivedl představit Roberta, dovedla nás večer do podkroví, kde byly připravené čerstvě povlečené manželské postele a výjimečně neřekla nic sprostého, i když jsem na to Roberta připravil a on se na její nádherný slovník těšil. Usmála se a pohladila nadýchané peřiny. „Dobrou noc, kluci.“ Jezdili jsme k ní s Robertem tři roky. A letos o prázdninách jsme si koupili starší auto, pustili jsme drahý podnájem v Praze a zabydleli se u babičky v podkroví natrvalo. Neudělali jsme to pro peníze. Chcete vědět, proč jsme to udělali? Nikde na světě nenajdete tak nádherné manželské postele, jako v podkroví u mé sprosté babičky! Nikde na světě není tak krásný pohled z okna, jako z našeho podkroví. A nikde na světě mi nikdo neřekne to, co mi tady řekla před pěti lety moje babička. Většina chlapů má prostě smůlu. Ne každý má to štěstí, že se narodí teploušem.