Vyhnání z ráje - Diskuze a zkušenosti

Vyhnání z rájeAutor: Můj dobrý známý ..Vašek :-), občas píše do časopisůKategorie: Povídky -> Vtipné„No řekněte, pánové, není to nádhera?“ Všemohoucí rozpřáhl dlaně, jako by chtěl obejmout celý svět. Ctihodní vousatí kmeti přikyvovali souhlasně hlavami, ale přitom se křečovitě drželi okraje obláčku, jenž s nimi plul oblohou nad nekonečnou savanou. „Co je to za zvíře, to s dlouhatánským krkem, jak lomcuje tím statným baobabem?“ Zeptal se Svatý Pavel s očima navrch hlavy, ukazuje na zem. „To je brontosaurus, drahý Pavle. Není čeho se bát,“ uklidňoval ho, když spatřil na jeho tváři poděšený výraz. „Je to býložravec.“ Starci se uklidnili a znovu pohlédli dolů. „A ten s těmi ostny na hřbetě a na ocase, to je ale podivné zvíře.“ „To je stegosaurus. Pokojně se pase na planině, ale běda každému, kdo by dostal zálusk na jeho mládě. Ten by se se zlou potázal a ostnů jeho ocasu ochutnal.“ „A tam, otče, to statné zvíře na zadních nohou, jak cosi žvýká,“ ukazoval další. „To je tyranosaurus rex, milý Tomáši, královský kousek v mé sbírce.“ „A co to žere? To přece není listí.“ Všemohoucí si nasadil cvikr a podíval se pozorněji. „Pravdu díš, chlapče, to je iguanodon. Jedeš, potvoro! Necháš ho?!“ Hrozil na něj pěstí, ale tyranosaurus si toho nevšímal a žvýkal klidně dál. „Tak to vidíte, pánové, chybička se vloudila. Jak je to možné?“ Podrbal se ve vousech. Náhlý poryv větru zahoupal obláčkem a cestující poděšeně vyjekli. Nad hlavami jim přeletěl obrovský nestvůrný letec.“ „To nic, pánové, zachovejte klid, to je jenom obyčejný pterodaktyl, nic nám neudělá,“ konejšil je Všemohoucí. Ale pterodaktyl se už hotovil k dalšímu průletu a jeho perutě jen těsně minuly jejich hlavy. „Ta potvora mi shodila čepici,“ postěžoval si Svatý Petr. „I kuš, koupím ti jinou, ale teď honem domů,“ zavelel Všemohoucí a když byli mimo dosah všetečných křídel, znovu se k nim otočil: „To víte, chlapci, když se tvoří svět, sem tam to někde drobátko ještě zaskřípe, ale nebojte se, brzy to dám do pořádku.“ * * * „Zahajuji pravidelnou týdenní nebeskou poradu. Má někdo nějakou připomínku k činnosti v uplynulém týdnu?“ Nic. Muži se hrbili nad svými šálky kávy a žádná ruka se nezvedla. „No tak, když jsme letěli na inspekci, to jste měli řečí až až a teď nic? Tak kdo se hlásí?“ Pátravě se rozhlížel po těch moudrých vrásčitých tvářích. „Co ty, Petře,“ zastavil se u nejstaršího. Svatý Petr rozvážně povstal, setřel z vousů kávová zrnka a odkašlal si. „Já ti to tedy řeknu, otče, když se k tomu nikdo jiný nemá. Krásný svět jsi vytvořil, jen co je pravda, hory, louky, lesy, řeky, jezera, oceány, kam oko pohlédne, tam srdce zaplesá.“ „A co živočichové, co těm říkáš?“ Vyhrkl nedočkavě Všemohoucí. „Ba právě, živočichové. Neměj mi to za zlé, otče, ale k čemu nám tu vlastně jsou? Abychom se teď báli vyletět si na obláčku a rozhlédnout se po té krásné krajině. Kdekterý pterodaktyl nás může shodit dolů na zem a tam nás buď roztrhá divoký tyranosaurus svými nestvůrnými tesáky, nebo nás stegosaurus přetáhne svým ostnatým ocasem po hřbetě a aby toho nebylo málo, nakonec nás zašlápne obrovitý brontosaurus a je z nás placka, než bys řekl švec.“ Na ta slova vyskočili i ostatní a překřikovali se jeden přes druhého. Všemohoucí je utišil zvednutím ruky. „Co tedy navrhujete, mládenci?“ „Zkus něco menšího,“ vyhrkl Svatý František. „Něco méně nákladného,“ připojil se k němu Svatý Jan. „Něco nám podobného,“ doplnil Svatý Tomáš. „Něco chytrého,“ přidal se se svou troškou do mlýna Svatý Pavel. „Něco, s čím si můžeme povídat a dotvářet to dle obrazu svého,“ završil Svatý Petr. Všemohoucí zamyšleně vstal, drže si bradu v dlaních. „Nechte mě přemýšlet, děti moje. Končím dnešní poradu.“ Pokynul jim a pak rozvážným krokem s rukama za zády zamířil do svého milovaného koutku v rajské zahradě. * * * „Už jste to slyšeli?“ Křičel Svatý František. „Po obědě se máme shromáždit v rajské zahradě.“ „Co se stalo?“ „Nemám potuchy, ale asi to bude něco důležitého, protože máme být čistě oblečeni a hladce oholeni.“ „No potěš nás pánbůh.“ Jak Všemohoucí přikázal, tak se i stalo. Ve dvě hodiny odpoledne stáli všichni nastrojení, vymydlení a oholení v rajské zahradě a s napětím čekali, co se bude dít. „Pánové, oslovil je jejich pastýř, „žádali jste mne, abych stvořil něco menšího, nenákladného, nám podobného, chytrého a tvárného. Tedy vzal jsem cihlářskou hlínu, hnětl a hnětl ji, dokud jisté podoby nenabyla a pak učinil jsem kouzlo. Hleďtež!“ Na ta slova strhl Všemohoucí plachtu zakrývající sousoší jakési a starci v úžasu stanuli. Před nimi stál mladík mající jejich podobu z doby tak před pěti sty lety. „Představuji vám Adama, nový vývojový druh.“ Obcházeli ho jak vzácnou relikvii, obhlíželi ze všech stran, dotýkali se ho, šťouchali do něj, dokud se nerozkuckal smíchy. „Dost už, starouškové, vždyť to lechtá.“ „On mluví. To je úžasné, otče, jak se ti to povedlo, a ta podoba. A co ta druhá osoba s dlouhými vlasy, které nahoře přebývá a dole se nedostává?“ „To je Eva. Stvořil jsem ji z jeho žebra, aby tu měl společnost, když my dlíme na nebesích.“ „Ona taky dokáže mluvit?“ Všemohoucí pokývnul. Eva se slastně a nestydatě protáhla a s přivřenýma kočičíma očima zakňourala: „Dala bych si něco dobrého, něco…hmmmmm…něco mňam,“ mlaskla, až Svatému Petrovi spadl z nosu cvikr. „Hle, rozhlédni se vůkol, dítě mé, i ty, Adame. Vše, co vidíte, je vaše. Ovoce stromů rajských trhejte a dosytosti užívejte, pomeranče, banány, datle, fíky, to vše smíte, leč tamty dva stromy v koutku,“ ukázal ke zdi zahrady, „ty jsou vám navždy zapovězeny.“ „A proč?“ Vyhrkla Eva a Adam do ní šťouchnul a významně se zamračil. „I jen ji nech, Adame. Je zvídavá a to se mi líbí.“ Eva se vítězoslavně podívala na Adama a ten jakoby se trochu zmenšil. „To jsou stromy vyrostlé ze semen pekelných, jež sám satan na naší zahrádce poházel. Rostou na nich čertovská jablka a hrušky. Neopovažujte se jich dotknout, sic strašnému trestu neujdete.“ „A proč je nepokácíte, když nejsou k užitku?“ Nedala se odbýt Eva. „Milé dítě,“ usmál se Všemohoucí. „Ne všechno, co není k užitku, musí se vykořenit. Každá rostlinka má právo na život, byť by byla ze samého pekla zrozena. A koneckonců, trocha pokušení a sebeodříkání nikomu neuškodí. Co říkáte, pánové?“ Ohlédl se po kroužku ctihodných starců a ti jako vždy moudře přikyvovali. „Tak půjdeme a necháme naše nové mladé přátele v klidu odpočívat a rozjímat.“ Eva však k odpočinku a rozjímání nejevila chuti. Jen co za Všemohoucím a jeho přáteli zapadla branka, hned začala šmejdit a rejdit po zahradě a každou chvíli se ozýval její výskot z jiného koutu. „Jé, pomeranče, ty jsou slaďoučké…..a banány…fíky….datle….melouny….Adame, to je ale dobrota, ochutnej,“ a laškovně po něm hodila datli. Adam ležel ve stínu pod stromem, dle příkazu Všemohoucího odpočíval a přitom žvýkal datli. Zdála se mu příliš sladká, tak zkusil pomeranč, jenže ten se mu zase zdál moc kyselý, tak raději usnul s melounem pod hlavou. Eva brzy prošmejdila celou zahradu a začala jí být dlouhá chvíle. Sedla si vedle Adama a stéblem trávy ho šimrala pod nosem. Adam frknul a stéblo odletělo. Eva si z toho ale pranic nedělala, utrhla si jiné a znova začala Adama lechtat, tentokrát v rozkroku. Adam se ošil, škubnul rameny a pak, jakoby chtěl zahnat dotěrnou mouchu, praštil širokou dlaní přímo do stébla. Bolestí zařval, posadil se a mžoural do sluníčka, nevěda, co se to s ním vlastně děje. Eva se chichotala a dělala jako že nic. Ona se tu jen tak sluní. Adam se na ni podezřívavě podíval, ale když nic nezjistil, znovu se svalil do trávy. „Adame, nespi,“ tahala ho Eva za ruku. „Já se chci bavit.“ Jenže všechno marné, Adam už zase chrápal jako zabitý. Eva se rozhlédla po zahradě a její zrak se zastavil u zapovězeného stromu. Opatrně se rozhlédla a pak se vydala na výzvědy. Pomaloučku, polehoučku se blížila k tomu stromu a červená jablka ji přitahovala jako magnet. Znovu se rozhlédla a cvrnkla do jablka. Drželo na stopce jako přilepené. Do třetice se rozhlédla a nespatřila nikoho, než Adama chrčivě oddechujícího pod fíkovníkem. Však nikdo nic nepozná, roste jich tu tolik. Popadla jablko a prudce s ním trhla. Zůstalo jí ležet v dlani, lesklé a hlaďounké, překvapivě těžké. Zahryzla se do něj s nesmírnou chutí, vzápětí však vyprskla a odporem a bolestí zkřivila tvář. Jablko bylo hořké jak pelyněk a tvrdé jak kámen. Dva přední zuby zůstaly ve slupce. Sáhla si s úlekem na mezírku v dásni a vyděšeně vykvikla. Co teď bude dělat? Takhle se přece nemůže objevit ve společnosti. Zlostně mrskla jablkem přes zeď zahrady. Náhle se zvedl prudký vítr, zablesklo se, zahřmělo, zezdola se vyvalila oblaka prachu a slunce ztratilo svůj jas. Eva se poděšeně rozběhla k fíkovníku a stulila se vedle Adama. Ten si protíral oči plné prachu a nevěřícně hleděl na tu spoušť. Branka vrzla a do zahrady vletěl rozčilený Všemohoucí s vlající řízou za zády. „Kdo hodil to jabko dolů na zem?!“ Jeho hlas burácel jak hrom. Eva se schovala za Adamova záda. „To my nevíme, špitla. My jsme si tu klidně spali, viď Adame, a najednou hrozná rána.“ Adam horlivě přikyvoval. Všemohoucí se nad nimi rozkročil jak bůh pomsty a jeho oči sršely nad všechny blesky. „Víte, co jste způsobili? Říkal jsem vám, že to ovoce je pekelné. Proč jste mě neposlechli. Navíc v téhle výšce je nebezpečné cokoliv přehazovat přes zeď. To čertovo jablko letělo po oběžné dráze jako meteorit, nabalilo na sebe vesmírné nečistoty a jako meteorit taky nakonec dopadlo na zem. Všechna moje práce je v tahu, všichni dinosauři jsou pryč a já abych teď začínal úplně znova. Mám vás plné zuby, do pekla s vámi!“ Tu ho někdo zatahal za rukáv. Svatý Petr. Naklonil se k němu a pošeptal mu: „To bych nedělal, otče. Sám dobře víš, jak je Eva ukecaná. Co neví, nepoví. Pošleš ji dolů k tamtěm,“ ukázal očima „a ona vyžvaní, co všechno tu viděla. Kdepak, Lucifer taky nemusí hned všechno vědět.“ Všemohoucí se podrbal zamyšleně ve vousech. „Asi máš pravdu, Petře. A vy dva, jděte mi z očí!“ Zlostně mávnul rukou. Adam rozzlobeně popadl Evu za ruku a táhnul ji do kouta zahrady. „Cos to vyvedla, Evo? Teď se na nás otec zlobí. To si nemůžu chvilku zdřímnout, abys nezačala tropit nějaká alotria? „Tak už se na mě nezlob, Adámku,“ pohladila ho po tváři a přitulila se k jeho boku. „Tu máš, ochutnej hruštičku, ať si spravíš náladu. Je slaďounká, podívej, žádné hořké jablko,“ a s neskrývanou chutí se zakousla do zeleného plodu. „Ukaž? Vážně je dobrá,“ pochvaloval si Adam. „Co to tam zase jíte, vy dva?“ Ozvalo se za jejich zády. Eva s nevinným výrazem schovala hrušku. „Jen malou datličku, tatíčku.“ Všemohoucí však vytřeštil oči a vykřikl: „Evo, tys ochutnala i z druhého zakázaného stromu a Adam taky. Vy nešťastníci!“ „Ale ne, tatíčku,“ zaštkala Eva, ale pak se podívala na Adama a vytřeštila oči taky. Adamovo tělo začalo závratnou rychlostí zarůstat zvířecími chlupy. Eva si položila ruku před ústa, tu však spatřila, že i její ruka je porostlá srstí. V okamžiku byli oba chlupatí jak orangutani. „Vy ničemníci, vy bezbožníci, vy kazisvěti,“ láteřil Všemohoucí, popadl berlu, která byla první po ruce a praštil s ní oba hříšníky po hlavách. Jenže jak byli oba uplácaní z nepálené hlíny, jejich hlavy ještě nebyly dostatečně vytvrdlé a zploštily se jim jak škeble v rybníce. „Hu hu hu,“ dělala Eva a plácala rukama jako smyslu zbavená, protože i její řečové centrum tím nárazem utrpělo a zploštilo se. „Hu hu hu,“ dělal Adam, jehož hlava utrpěla stejně jako hlava Evina, ba ještě více, jelikož neuměl tak dobře uskakovat jako Eva. „Tys tomu dal,“ pokýval Svatý Petr nešťastně hlavou. „Eh,“ povzdechl si Všemohoucí a ukázal na oba chlupatce. „Tihle dva za trest půjdou na zem, neandrtálci nevycválaní. Víc už se s nimi nebudu zlobit. Koneckonců, stejně teď musím Zemi nějak osídlit, když mi dinosauři vymřeli.“ A tak se první předchůdci člověka ocitli na Zemi. A evoluce mohla začít.