Dlouhá krátká povídka o tom,jak se Marie Nováková dostala do pekla - Diskuze a zkušenosti

Můj literární pokus č.1 ------------------------------------Seděla u stolu,před sebou hromádku dopisů a list popsaného papíru.Hlava jí už pomalu klesala únavou.Natáhla se po sklence a dopila její obsah.Už nebylo co dolít,rozmrzele odstrčila prázdnou sklenici,s poslední kapkou vína."No nic,dopíšu to zítra,má ta ludra štěstí.A zítra si koupím flašky dvě."Zpozorněla,z předsíně se ozval zvláštní šramot,trochu se otřásla,ale množství vína,které vypila jí dodalo odvahu,vstala a prudce otevřela dveře.Uprostřed předsíně,na starém prošlapaném koberci stál chlap.Na sobě měl dlouhou bílou noční košili,dlouhé šedivé vlasy a tak nějak zářil.Zkoprněle na něj hleděla,neschopna slova.Chlap se pohnul směrem k ní a ona si s úžasem všimla,že má křídla."Tak paní,půjdete se mnou.""A to jako kam? A jak jste se sem dostal? Kdo vůbec jste?" vyhrkla jedním dechem."Ale no tak,to už přece víte kdo jsem,"řekl a potřepal křídly,"tak honem,nezdržovat a jedem."V ten moment se s ní vše zatočilo,ucítila závan chladu,zablýsklo se a už jí unášel šílený vír neznámo kam.Náhle se vše zastavilo a ona stála na nádherném místě,kolem ní poletovali barevní motýli,hebká tráva se jí ovíjela kolem bosých nohou a z dálky slyšela radostný smích."Tak pojďte,pojďte,posudkovou komisi nemůžete nechat čekat,nedělá to dobrý dojem",zavelel chlap s křídly a vykročil směrem k bílé budově.Vstoupili do jednoduše zařízeného kruhového sálu, postavil jí doprostřed před jednoduchý stůl,u kterého seděli tři další muži s křídly,taky v těch legračních košilích.Zkoumavě si jí prohlíželi a po chvíli jeden vstal a začal číst z modré složky."Marie Nováková,padesát pět let.Obviněna ze lží,krádeží,pomlouvání,ubližování lidem..."Chlap stále četl,ale ona ho už nevnímala,hlavou jí sběsile letěly myšlenky:"Co to kurva,je?Boží soud?"Chlap přerušil čtení a dlouze se na ní zadíval:"Ano paní,Boží soud.""To všechno,co tam máte napsané je vylhané od A do Zet.Nikdy jsem nekradla,nelhala a nic z toho,co tam máte!Jste jen banda pitomých pomatenců,co si na něco hraje!Prolhanci prolhaní. Se na sebe po...."přísný pohled toho nejstaršího jí přerušil uprostřed slova.Pomalu vzal list papíru,ve kterém poznala jeden ze svých dopisů a monotonním hlasem četl:"Ty ludro jedna zkurvená,tak co jak ti je? Zbyly ti jen oči pro pláč,co?Seberu ti všechno a toho tvého chcípáčka už nepotřebuji,užila jsem si a..."Vzal do rukou druhý list papíru a pokračoval:"Ty pitomá chudinko,sis myslela,že se budeš mít pořád dobře a ani nevíš,že se ti chlap kurví.Bodejť by ne, doma dva uřvaní nevychovaní spratci a fuchtle,co..."Chlap četl a četl a četl,už vůbec nevnímala co,pouze poslední věta v ní opět probudila pozornost:"A odsuzuje se do pekla."Vše se zatočilo,cítila strašný žár a smrad,něco jí kousalo do krku a rukou jí projela šílená bolest,začala křičet hrůzou.Trhla sebou,no paráda,seděla u svého stolu doma.S bolestivě strnulou rukou si odepla tlačící knoflík u krku."Do prdele,"ulevila si,"to byl pěkně praštěný sen"a odšourala se do ložnice.Ráno si už na sen ani nevzpomněla.Celý den se těšila,až večer usedne ke své oblíbené činnosti.Cestou z práce jí sice ve výtahu rozladila ta fuchtle s tím malým ukňouraným spratkem,ale sjela jí takovým pohledem,že se mladá paní až zachvěla."Však počkej ty náno,na tebe taky dojde!"Otevřela si flašku vína a celá rozechvělá si sedla k psacímu stroji a začala psát:"Ty krávo pitomá,namyšlená,si myslíš,že když jsi mladá,že ti patří svět?Ten tvůj parchant je určitě dementní..."Prásk!Rána a uprostřed pokoje stojí chlap,černé vlasy,opálený a pohledný."A ty jsi zas který",zařvala."Já jsem, madam, ďábel a přišel jsem si pro vás,"řekl,popadl jí kolem pasu a v ten moment byla v šedivé budově plné železných dveří.Zoufale se šíleným strachem začala prosit:"Prosím,pusťte mne,já se polepším,už to dělat nebudu,já nechci,aby jste mne pálili,řezali,trhali,já nechcííí..."Chlap se pousmál:Klid,madam,od těchto metod jsme už dávno upustili.Vidíte,"ukázal na dlouhou řadu dveří,"každý hříšník tu má svou kancelář a jediné peklo je,že do skonání vesmíru musí dělat to,čím na zemi ubližoval."A to je vše?",uklidnila se,"ono to peklo bude nakonec fajn.""Ano,to je vše,"řekl s podivným úšklebkem a otevřel jedny dveře."Tahle kancelář je vaše,prosím,vstupte",ustoupil a nechal ji projít.V místnosti bez oken,byl jenom stůl a židle.Na stole stařičký psací stroj a hromada papírů.Ďábel zamyšleně sledoval,jak radostně usedá za stůl:"Vše co napíšete,madam,bude použito.Každá vaše věta,každé slovo,bude vloženo jako myšlenka do žijícího člověka."Už vůbec neskrývala svou radost,nedočkavě osahávala psací stroj a hlavou jí prolétly všechny jedy,kterých je schopná.Však ať jdou do prdele ti v nebi,tohle je ten pravý ráj."Tak madam,můžete začít,"pravil ďábel s úšklebkem.Třesoucí se rukou vložila papír do stroje, pohladila klávesnici a začala psát.V tom se zarazila a nevěřícně zírala na text,který napsala.Stálo tam:"Milovaná babičko,moc mne mrzí,že jsem byl na tebe hrubý,prosím,odpusť mi...""Tohle jsem přece vůbec nechtěla napsat!",vykřikla zoufale.Místností se rozlehl škodolibý smích:"Ale to já přeci vím,madam.A tak to bude až do konce vesmíru.""Nééé,prosííím,nééé!Jááá nechci,prosííím!Prosííím!"Za ďáblem se zabouchly železné dveře a Marie začala psát.Norma je tu přísná,nekonečná,bez odpočinku.Psát a psát a psát.Až do konce vesmíru.