ze šuplíku..kamarádovi in memoriam - Diskuze a zkušenosti

V životě jsou chvíle, kdy by člověk raději nebyl nebo alespoň nic necítil. I v mém životě tomu tak bylo. Je to něco málo přes rok, co odešel kamarád mých přátel. Znala jsem ho jen z jednoho srazu. Zdál se být pohodář a slušný, hodný kluk. Povídali jsme si o běžných věcech všedního života.Po několika měsících přišla ta zpráva: na silnici číslo xy došlo dnes v noci k autonehodě, čtyřiadvacetiletý řidič nepřežil. Nechci tu rozvíjet, že šlo o sebevraždu. Ráda bych jen ukázala, jaká bezmoc čišela z lidí, kteří ho znali.Na stránkách, odkud jsem znala své nové kamarády a přátele, se rozjela diskuze plná bolesti, smutku, slz a trápení. Je hrozné, když vidíte tu beznaděj, nemohoucnost cokoli udělat, lidi prosící o navrácení času. Nejde to. Nikdy to nepůjde. Vrátit čas prostě nejde.12.9.2005 byl jeden z velmi smutných dní mého života. Pohřeb člověka, které ho jsem sice znala jen málo, ale který se mi vryl do paměti. Pohřeb člověka, který tady zanechal svou rodinu, přátele, kamarády a známé. Nikdy nezapomenu, jak matka, podepřena svými blízkými, plakala a ptala se stále dokola: "Proč?" Jak jí kanuly slzy po tváři, jak bylo vidět, že bez sedativ by tuto situaci nemohla zvládnout. Pohřeb je velmi deprimující záležitost a člověk si v té chvíli uvědomí, komu ještě neřekl, že ho miluje. Komu ještě nezavolal, protože neměl čas. Kdo čeká na jeho "mám tě rád".Stáli jsme tam s kamarády, přáteli. Viděla jsem lidi, jak trpí. Jedna z mých přítelkyň to nemohla snést, plakala a plakala. Jak mi jí bylo líto! Slzy se jí řinuly po tváři a nešlo to zastavit. Snažila jsem se, ale nezmohla jsem nic. Jiný člověk zase musel zůstat venku, protože by nemohl být svědkem, jak jeho přítel navždy opuští tento svět a obrací se v prach...Šli jsme na místo, kde se nehoda stala. Padl na nás splín. Na kraji silnice byly poházené součástky jeho auta. Děsivý pohled, zejména pro lidi s představivostí - jak mu asi bylo, když se rozhodl strhnout volant proti té zdi? Jaké myšlenky a pohnutky člověka k tomuto aktu doženou? Rozhostilo se strašlivé ticho. Stáli jsme na tom místě a pokládali věnce, květiny, svíčky... Beze slov. Myšlenky nám stačily. Každý si v hlavě promítl obraz člověka, který pro nás byl vzorem dobroty. Kamaráda,který poradil a pomohl kde se jen dalo. Stáli jsme a nic neříkali.Vrátili jsme se ke svým autům. Někdo pustil jeho oblíbenou píseň. Opět zavládlo ticho. Jen hudba a vzpomínky, pláč a slzy. Uctili jsme naposledy jeho památku a navždy jej uzamkli ve svých v srdcích.Přála bych si, ať jsem první, kdo opustí tento svět. Děti by neměly umírat svým rodičům a rodiče dětem také ne. S tím však nic nenaděláme. Bohužel. Kéž bych i já, až jednou umřu, měla takové přátele, kteří by se se mnou mlčky rozloučili. Kteří by postáli, zavzpomínali, poplakali a žili dál své životy s občasnou vzpomínkou na mě.Ano, i žena se srdcem na dlani a s úsměvem na tváři může mít smutnou náladu. Může. Já ano.