Buldozery lásky, staví hnízda milenecká (a to bez nadsázky).Pro dva, souznějící v jedno. I když přestřihneš jim křídla, přesto letí výš a výš...Zemské gravitaci pro legraci. Síla jejich SKUTEČNOSTI nezná mezí. A v tom to všechno vězíNeopustí jeNezradíNebolíNetížíNepřekáží Ve své společné náruči, najde jeden v druhém svoji skrýš.Zpřetrhané řetězy na zem spadlé, kdo to jenom mohl být? Otázky, stále jenom otázky, nic jiného tě ani nezajímá... Soustřeď se na odpověd přeci. Důvěřuj trochu svému srdci. Rozdmýchej naději, pozor! Skoro již uhasíná, pokus se, člověče (aspoň jednou) svůj velký dar nepohřbít.Na bílý papír, bílou tužkou napíši: „Miluji tě“.A ty to poznáš... Pokaždé, když na mě upřeš svůj zrak, obejmu tě. A ty se neptáš... (Proč?)Taková jsou nepsaná pravidla našeho malého představení.Bez potlesku. V záři lesku.Kaktus, jenž vyrůstal sám v rozpálené poušti, nepoznal důvěry, nepoznal něhy, a proto ozbrojen je trny, namířenými proti všem! Jehně, které narodilo se do početné rodiny milující, oděno jest do pramenů hebké vlny. Dobrá vůle přátelská spojí protilehlé břehy. Mostem natažených rukou.Neustále učíme se anatomii lidského života. Dokážeme pojmenovat každou jeho jednotlivou část, ale co podstata? Ví někdo? No? Třeba vy tam vzadu? No to jsem si mohl myslet, sedíte a škrábete si bradu. Něco Vám teď prozradím, leč bude to naše malé tajemství: Ať už se vám dostane sebelepší teorie, Všechna tajemství a krásy skutečného světa,pro vás stejně nikdy neodkryje. Ptáte se mě, co je klíčem a jaké je to poselství?(...)(...)Strach nás drží při životě i když jen coby vezně, tehdy uvědomujeme si tu nejprostší podstatu člověka: "Žít a nechat žít." (jak prosté) Když náhodou zabloudíme ve tmě, a že se nám to stává často. Nehledejme její příčiny, ale světlo, lampy pouliční, slunce nad ránem, lucerny pod šantánem, nechť osvítí naše kroky. I když to budou ještě celé roky.K osvobození.Úplnému.