Poklekla v poušti a rozbila zrcadlona tisíc a jeden kus.Zahrabala je do písku a zkoušela přejít,bosá.Závan větru roznášel nasládlou vůnitropického ovoce, někde z dáli.A chuť vody v nedohlednu.Jen střepy zaryté v patě.Těžko můžeš si stavět z písku hrad,když nemáš ani doušek vody,těžko můžeš se ze slunce radovat,když vypaluje ti na tváři znamení.Vzala poslední střep z tisíce a jednoho,a koukla se do zrcadla.Byla pouští.
!gby
Z poušťě písku do poušťě lidí, přesýpat staré známě tváře. Topit se v pocitech, nevnímat okolí, očekávat bouři přínášející život.
Pak zakloníš hlavu, vstříc kapkám dešťovým, smýjíš ze sebe písek vyprahlých duší. Jsi ztracena v davu s pocitem bláhovým, však uvnitř tebe vykvétá nová naděje.
Najednou je vše tak jasné, po bouři znovu svítá. A ty kolem sebe díš, lidské úsměvy, vlídná slova, cítíš vlahou spřízněnost. Podaná ruka ryzí, přátelská, se v tomto novém světě neodmítá, Až jednou potom uslyšíš, slova vyřčená s takovou lehkostí a citem...
... ...
Uprostřed poušťě života se v naději začne rodit láska.