Opuštěn v hlubině hladové samotybrodím se v slzách uplně sámuvnitř jen ticho a stíny prázdnotypocit co bolí, bez další nadějekrutě a bolestně poznávám vlastní dech nevnímám,a srdce mé bije navzdory všemu, už jenom z donucenív palčivé trýzni má duše hnijea v myšlence na smrt konečně nacházím laciné zbabělé uvolněnímyšlenky klovou jak hejno krkavcůnechtěl jsem přeci zas tak mocv poslední sekundě morbitních obrazcůden se mi mění v nekonečnou noc napolsed vzhlížím bez tebe ke hvězdámv sekundě před koncem jež zdá se být jednoznačnýi když se bez boje nikdy nevzdáváms pocitem prohry, uplně na dně končím svou pouť zbitý a poražený
Uttami
Tento pocit je i mi velmi znamý,tady nepomůžou žádná uklidňovací slova, prostě si ten pocit musíš prožít a počkat až sám (nebo s nějakým impulsem) odejde. Dívala bych se na něj jako na nějaký pocit, který tu nyní se mnou je ale časem odejde. Tomu prostě neporučíš i když si můžeš vnitřně říkat cokoliv. Zkoušej se z něj přesně takhle vypsat jak tady;) Objímám Tě - drž se