Najdise.cz ... najdi a poznej lidi, kteří se narodili ve stejný den jako ty ...
Zpověď vězně (bez cenzury) č.3 - Diskuze a zkušenosti
- Astrologie
online Osobní horoskop (radix) Partnerský horoskop Tranzitní horoskop Psychologická astrologie Online výpočty
solár, direkce, revoluce, kompozit a další ...
Lunární kalendář
- Horoskopy 2024
kalendáře a jiné Znamení zvěrokruhu Partnerský horoskop Ascendent a Descendent Horoskopy na rok 2024
Čínský, Keltský, Výklad karet, Léčivé kameny, a další ... Kalendáře na rok 2024
Čínský horoskop 2024
- Slavné osobnosti
astro databáze - Narozeniny
jména, svátky - Numerologie
online - Poznej
znamení - Galerie
uživatelů - Diskuzní
fórum
Zpověď vězně (bez cenzury) č.3
21.12.2009 - 21:32
!gby
Zpověď vězně (bez cenzury) č.3
V noci sem ležel na posteli, oči votevřený dokořán sledovaly pavouka na zdi, jak požírá svoji kořist. Kdybych tak mohl být jako on, pak by nebyl žádnej problém nepozorovaně zmizet a každýho, kdo by se mi připletl do cesty, rozcupovat na kusy. V hlavě mi teď probíhaly vzpomínky na moje dětství. Tohle je jako nějakej nepsanej zákon, když je člověk na konci, tak se pokaždý vrací na začátek, asi ňákej automatickej očistnej rituál. Myslel sem na svoji dokonalou matku. Silnou ženu, která dokázala přežít ožralu, vypořádat se s životem kdy pro nás nikdo nehnul ani prstem, vždy se o mě dokázala postarat, navíc při tom udělala celkem slibnou kariéru. Ale hlavně dokázala překonat moje pády, vždy tady byla připravená pomoct mi postavit se znova na nohy. Možná, že mě teď tam seshora pozoruje a lomí rukama. Tolik nadějí, tolik lásky, tolik důvěry, tolik bolesti, zrady a zklamání. Myslim na všechno, co pro mě v životě mělo ňákou cenu. Všechny tyhle vzpomínky jsou tak čistý, krásný, nevinný, až se mi obrací žaludek, když si to spojim s timhle místem. Myslim na svoji ženu, svoje dvě děti, a na to všechno co jsem jim nasliboval. Úsměv na jejich tvářích, nikdy ho už nevymažu z paměti. Možná mě považovali za toho nejlepšího tátu, za boha, který je navždy ochrání. Všechno bylo tak perfektní. Tak perfektní, že to prostě porušilo zákon rovnováhy sil. Tohle jsou ty nejhorší možný pocity, jaký si jen dokážete představit. Doslova mi to odtrhuje maso od kosti. Jakákoliv bude moje budoucnost, následky mejch činů už nikdy nezmizí. Navždy to bude součást mýho života. Těžce se mi oddechuje. Přichází tma ale žádný světlo na konci tunelu. Tu noc se mi zdál sen. Ten nejdivnější sen v mym životě. Byl jsem nahej a sám v tomhle vězení. Nebyli tu nikdo jinej. Po stěnách tekla krev. Stál jsem na místě a pak se podíval do svý pravý ruky, ve který jsem držel klíče, díky kterejm bych mohl navždy opustit tohle pandemonium. Moje druhá ruka svírala břitvu. Krve příbejvalo, stěny už byly úplně rudý. Z dálky se ozýval nepříjemně ostrej zvuk, kterej pořád sílil. Byl to dětskej sténot. Bylo to pořád hlasitější, nešlo to vydržet, zarýval se mi až do mozku. Pak se moje nohy pohnuly. Přímo Proti mně byly dveře s krvavym otiskem ruky na futrech. Ten zasranej pláč byl snad ještě silnejší. Strčil sem náhodnej klíč do dveří a ty se votevřely. Všechny klíče byly úplně stejný. Předemnou se rýsovala dlouhá chodba s krvavejma stopama na zemi. Opatrně sem došel až na její konec a odemk druhý dveře. Byla tam menší místnosti se stolem a skříní. Byl tady ale i únikovej východ, cesta ke svobodě. Ten příšernej zvuk byl nejsilnější právě tady. Pomalu sem se sunul směrem ven, když mě cosi přinutilo se otočit a já viděl, jak z tý skříně vytejká krev. Otočil sem se zpátky ke dveřím a potom zase k tý skříni. Nakonec sem vybral skříň. Nevim proč, ale něco mě k ní táhlo. Byl na ní stejnej zámek jako na všech těch dveřích, kterejma sem prošel. Zasunout klíč a otočit, jak snadné...Dveře se pomalu otevřely, a já uviděl svýho kluka. Ne! Byla to jen jeho hlava a torzo bez rukou a nohou. Přestal plakat, na jeho tváři se objevil blažený úsměv. Všude byla krev. Za mnou se ozval strašnej zvuk, otočil sem se a viděl toho bastarda, jak okusuje zbytky prstů mýho syna. Směje se mi do obličeje, z jeho držky kape krev a šeptem mi opakuje: „Rozhodni se, ty špíno“ Já odhazuju klíče, beru do ruky břitvu a... Bože, nejhorší sen mýho zkurvenýho života.Další den ráno, nemohl sem ani vstát od vysílení. Můj zábavnej spolubydlící ke mě příšel a chtěl mě „utěšit“ tak sem ho přiměl si ještě chvíli pospat, hajzla jednoho. Nemohl sem přestat myslet na to, co se mi zdálo včerejší noc. Moc dobře sem věděl, co to celé znamenalo. A to mě děsilo ještě víc. Po tolika letech, proč právě teď? Proč právě tohle načasování? Na snídani sem byl totálně mimo. Měl sem Blbej pocit, hodně blbej pocit. Všechno teď bylo jako zpomalený. Můj dech, tlukot srdce, tak výraznej a jasnej. Moje smysly byly vostrý jako nikdy. Cejtil sem každickou vibraci, nic neuniklo mojí pozornosti. Jakobych vystoupil ze svýho života, a sledoval sám sebe jako někdo jiný. Ta cizost... ta vnitřní bouře. Cejtil jsem se jak čerstvě vysraný hovno, bylo mi nanic. Posedával sem zrovna ve společenský místnosti a najednou se mi z ničehonic začal zvedat kufr a já jen taktak doběhl na hajzly. Byly to jediný společný hajzly v celý base, jinak měl každej svoji mísu na cele. Světlo osvětlovalo jen jednu kabinku, kolem byla tma. Něco tu nesedělo. Došel sem k míse, "odlehčil svýmu svědomí" a pomalu se zvedal, když se za mnou ozval smích, kterej sem hned poznal. Ten hnusnej parchant, ten zmrd, kerej si dal vlastní děcko k vobědu s majonézou a hranolkama, ten zkurvysyn z mýho snu! Tlemil se na mě, v ruce držel dlouhej střep, a pak procedil skrz ty svoje žlutý volezlý zuby: „Líbilo se ti to včera, ty špíno?“ A pak si to ten sráč zamířil rovnou ke mně. V ten okamžik... to jediný, co byl můj mozek schopnej zpracovat, byl ten sen, kterej se mi kupodivu stále celej držel v paměti. Pak mě obestoupila temnota. Probuzení bylo příšerný. Bolela mě hlava jak po flámu. Vnímal sem jen obrysy bachařů, který kolem mě kroužili jak nadržený čokli, který ucejtili hárající fenu. Nebyl sem schopnej pobrat to, co na mě křičeli, ale ten prudkej náraz pendreku mezi žebra byl cejtit slušně. Vzpamatovával sem se a zjistil, že ležim vedle namaděru rozsekanýho těla kohosi, koho můj mozek nepoznával. Sakra, kde je ten vysmátej parchant?? Bachař na mě řval, ze tady končim, že za tohle poputuju ASAP do cely smrti. Cela smrti? Kurva co se doprdele stalo?!Celý to bylo jak další špatnej sen. Kdo je ten mrtvej chlap? Jak to na mě mohl ten hajzl tak rychle nahrát? Ale proč si nic nepamatuju? Bylo to vůbec skutečný? Chystal sem se zvednout, ale strážnej mě zas tvrdě poslal k zemi. Pak mě dva z nich spoutali a odvlekli pryč. Ještě mě čekal výslech u ředitele věznice. Vypověděl sem to jediný, co se dalo. Řekl sem tomu zkorumpovanýmu přizdisráčovi i vo tom snu, kterej předcházel tomu, co se stalo na hajzlech. Chtěl vědět, kdo že to měl být, ten odsouzenej masovej vrah, kterej mě měl vyprovokovat k útoku. Popsal jsem mu ho, ale on se jen blbě zašklebil a řekl mi, že tady neví vo nikom, kdo by seděl na můj popis, ale že je mu velkou ctí, vlastnoručně vodpravit takovej xind jako já a aspoň tak udělat něco dobrýho pro společnost. Pak mě vykázal do sektoru D. Déčko bylo pro odsouzence na smrt. Takže je to pravda, jeden krátkej vokamžik to rozhodnul za mě. Tohle sou moje poslední kroky touhle věznicí. Všem těm parchantům se samou radostí postavil. Ucejtili mrtvý maso. Ale já nevnímal, pořád sem se nemohl vzpamatovat, přehrávál si to dokola a snažil sem se tomu přijít na kloub. A... v tom mi to najednou došlo! Ten sen, to všechno, to nebyly jen výplody mýho chorýho mozku. Celou tu dobu sem to měl přímo před sebou. Jenže já to neviděl. Zase zaslepenej, neschopnej vidět, skutečně vidět! Tohle mělo být to poslední rozhodnutí. To byla ta pravá podstata toho celýho zkurvenýho dne. Sem směřovaly všechny ty indicie, střípky z mozaiky. Měly mě zachránit, všechno mi to mělo dojít dřív, ale už je pozdě. Moje Vzpomínky na dětství mi měly ukázat moji skrytou nevinnost a zabránit tak růstu agrese a pocitů zoufalství. Zničenej život mýho kámoše ve mně probudil strach, ale to bylo špatně. Měla přijít naděje a chuť do života. Měl sem si sám sebe začít vážit a nebát se svobody. Být připravenej znovu chránit svoji rodinu, aby jí už nikdo nemohl ublížit. Ale já byl zase posranej strachy, bál sem se zodpovědnosti. Kurva! Po těch zasranejch 10-ti letech v base měla ta agrese skončit teď a tady, jednou provždy. Moje poslední rozhodnutí v životě, jak se zachovat správně. Poslední šance. 12:30. Půlhodina do mojí exekuce. Už nic necejtim, slzy došly. Zvláštní, jak se člověku uleví, když se před nim všchny cesty uzavřou a on se nemusí bát, že vykročí špatnym směrem. Jako poslední jídlo mi donesly pečený kuře. Můj žaludek byl tak stáhlej, že bych to do sebe nedostal ani rozmixovaný. Vtipný bylo, že sem si našel svůj první šedivej vlas. Jo, právě sem zestárnul vo 100 let. Stihnul sem tady namalovat jeden docela pěknej autoportrét. Možná pak bude mít ňákou cenu. Třeba se dostane k jednomu z vás. Akorát... můj výraz na plátně... ten úsměv sem si domyslel, ale vem to čert. Za chvíli pro mě přijdou a já už nebudu mít možnost napsat vám jak to zkončí, tak vám to zkusim aspoň přiblížit. Odvedou mě „uličkou smrti“ do druhý budovy. Sakra, čeká mě hodně schodů nahoru, jen to nebude cesta do nebe. Tam mě převezme popravčí četa. Připásujou mě k lůžku, napojej mě na všechny ty hadičky a pak mě nechaj na mejch posledních pět minut o samotě. To je čas na modlitbu, jenže já nejsem věřící, takže nevim, na co budu myslet. Posledních pět minut v životě. Chtěl bych být se svojí rodinou, která se za mě, jak doufám, už přestala modlit. Musej zapomenout. Přeju jim z posledních sil jen to nejlepší. Jednu vzpomínku bych chtěl věnovat svojí matce. Už brzy se setkáme, těšim se, až tě zas obejmu. Pět minut. A nebo budu jen tak ležet a počítat ovečky. První ovečka za nevinnost, se kterou jsem přišel na svět. Druhá za moje neomluvitelný hříchy. Třetí ovečka za lidi, který jsem zradil i když mi důvěřovali. Čtvrtá za bolest, která mě provázela až do úplnýho konce. Pátá za naději, která dává křídla. Šestá ovečka... Myslím, že ta už nepříjde. Špatnej člověk nepotřebuje slitování nebo slova soucitu. Potřebuje jen abyste ho pochopili a dokázali ho rozeznat mezi vostatníma. Není to žádnej mučedník, jen bastard, kterej prohrál svůj život v ruletě. Jenže i takoví jsou zapotřebí. Cesta do nebe je dlážděna krví a vírou v dobrotu. Cesty do pekla není potřeba, to si nás najde vždycky. Silní jsou ti, kteří dokažou odolat. Ti ostatní nám jen dokazují, že víra je důležitá, protože podlehnout zlu je tak proklatě snadný a cesta zpátky... tak kurevsky těžká.
22.12.2009 - 18:17
| Filtr
!gby
» Tyna_Tynka
nebezpeci.. to je moje druha prirozenost... ta prvni je... nestastna (L)aska
22.12.2009 - 18:33
| Filtr
Tyna_Tynka
» Ilon spí s měsícem
no jo, ony ty mršky bolesti jsou nutkavé (taktéž k inspiracím)
© 2007-2024 Najdise.cz