Zpověď vězně (bez cenzury) č.2 - Diskuze a zkušenosti

....Po snídani jsem se jako vždy věnoval „dopoledním aktivitám“ normálně bych hrál karty, nebo listoval pornočasopisy, prostě dělal cokoliv, co by mě aspoň minimálně vzrušilo a zabavilo, jenže tenhle den se stalo něco jinýho. Jeden můj kámoš (jeden ze tří lidí, který jsem tady ochotnej takhle oslovit) se vrátil z ošetřovny. Vypadal příšerně, slzy na krajíčku, třásly se mu ruce a potřeboval hodinu, než byl schopnej slova. Pak z něj vylezlo, že přišly výsledky jeho testů, a výsledek byl pozitivní. Jo, kurevský HIV. Rozbrečel se jak malá holka, nikdy tady s nikym nešukal, nebyl to ani feťák, byl zničenej tím, že nemohl přijít na způsob, jakym se mu to svinstvo dostalo do těla. Nechtěl jsem mu to říkat, ale slyšel jsem o jedný vendetě, co tu proběhla, kdy si jeden mukl nabral injekční jehlou krev ňákýho nakaženýho chudáka a potom jí nenápadně infikoval jinýho. Těch možností je celá řada, ale je zbytečný se tím zabejvat. Je sakra těžký utěšovat kriminálníka, odsouzenýho na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění, kterej právě zjistil, ze je HIV pozitivní a smyslem jeho zbytku života bude čekat, co ho dodělá dřív, nemoc nebo krim. Takovejmhle věcem se tady nedá vyhnout. Když to není tohle, je to rakovina, cukrovka, revma, prostě jakákoliv sračka, která zničí už tak dost zhuntovaný zdraví. I tady žijou lidi, takže tohle nemůže nikoho překvapit. Ta správa vyděsí každýho, zkuste se vžit do jeho kůže. Ale dobrý na tomhle místě je, že nemůžete spadnout z bláta do louže. Za čas si uvědomí, že je to prakticky jedno a nakonec bude šťastnej, že se vodsud dostane vo něco dřív. Může být život ještě horší? Může!Vodpoledne sem ani neměl chuť sledovat telku, musel sem pořád přemejšlet vo tom, jak křehkej je lidskej život, kor na takovymhle místě. Ze začátku jsem se bál o svůj život na každym kroku. Pamatuju si kolik bylo těch probdělejch nocí, hladovky ze strachu z otravy jídlem, nevycházel jsem ze svý cely tři zasraný měsíce! V hlavě jsem měl pouze jednu věc a to jak se odsud co možná nejrychleji a bezbolestně dostat. Jenže pak se v člověku něco zlomí, nastoupí lhostejnost a on vymění brejle, skrz který se díval na svět. Možná to bude znít hloupě, ale začal jsem i tady hledat to pozitivní, jakejsi smysl "života". Snažil jsem se najít někoho, s kým bych měl společný zájmy, začal jsem číst, začal jsem se učit španělsky, prostě věci, při kterejch jsem se cítil svobodně a které byly příslibem mé šance na život v budoucnu. Byl jsem ten, kterej nemůže nic ztratit, naopak, může jen získat a tohle bylo moje záchraný lano. Ten den se ke mně donesla zpráva, že jednomu týpkovi kdosi popravil celou jeho rodinu, kterou měl venku. Že prej byl ten atak iniciovanej kýmsi odsud, měla to být pomsta, ta nejhorší možná. Byl to nečekaný zásah do srdce. Ne proto, že bych toho nešťastníka nějak blíž znal, byl mi ukradenej jako většina těch zvířat tady, jenže najednou mi došlo, že nejsem tak úplně nezranitelný a že tak jako on, mám co ztratit, tam venku. Na sobě mi už nezáleželo, 10 let za mřížema udělá svoje, byl jsem smířenej a popravdě – spíš jsem se děsil, že soudce přehodnotí můj případ a objevila by se možnost propuštění na svobodu. Ne že bych se netěšil, ale ta představa, člověk se po určitý době začne obávat svobody. Děsí ho ty neomezený možnosti, to všechno co tam na něj venku čeká, není si jistej, jestli je schopnej nebo spíš oschotnej znovu se zapojit do života mezi lidma. Dodržování pravidel, v base je to jednoduchý, všechno má svůj řád, a když neposlechneš, dostaneš přes hubu. Jednoduchý, ale účinný. Jenže tam venku nebude nikdo, kdo nad tebou bude stát, sledovat tvoje kroky, hlídat tě a trestat. Nebudeš nic než kriminálník s pohnutou minulostí, kterýho se bude každej děsit, nepozdraví tě ani ukecaná sousedka z protějšího baráku. Tím spíš se objeví víc pokušení strhnout tě zase na cestu do pekel, tentokrát už navždy. Tady je to jednochý, nahovno, ale jednoduchý, takže to pochopí i jinak naprosto nesvéprávný hovado. Venku je to složitý, nádherný, ale složitý a uklouznout může prakticky každej. S tímhle jsem usínal a probouzel se několik let. Myslel jsem , že za svoje hříchy jsem už zaplatil, nic horšího mě nemůže potkat, adaptoval jsem se na život tady, takže to jediný co mi může přijít do cesty je svoboda. Jenže teď jak sem zaslechl co se stalo rodině toho mukla, najednou mi to všechno došlo. Ten můj trest, to nebyly ty roky v pekle, to nebyl ten strach o svoji prdel, ani četný jizvy na mejch zádech. Trestem bylo to, že jsem opustil svoji rodinu a ta musela žít ve strachu a hanbě za mě. Neměli klid, každej den se mohl objevit ňákej bastard ve dveřích a „předat jim vzkaz“. Žena přišla o práci, děcka přestala chodit na kroužky, přestala jezdit na výlety. Jejich život se posral. Ne, to já sem ho posral. To jediné, co jsem jim slíbil, že na sebe vezmu všechnu zodpovědnost, aby oni zůstali čistí, to jediné a ani to sem nedodržel. Ano, život může být ještě horší. I když vlastní život nestojí zanic, pořád jsou tu životy, které mají cenu i pro špínu jako sem já. Od tý doby už jsem měl prázdno v hlavě. Nedokázal jsem myslet naprosto na nic. Všechno bylo špatně, cesta ztratila směr, přestalo to dávat smysl. Jo, mohl jsem se začít „snažit“ aby ta svoboda přišla rychleji, ale víte jak to chodí, ten, kdo se snaží, získá hovno. Komise rozhoduje tak, jak se jí to hodí, prostě jak se ty chlápci vyspěj, tak se potom rozhodnou. Nemůžu nato spoléhat. Navíc, vrací se můj strach. Bojím se o ty, který jsem zanechal tam venku v naději, že budou mít lepší život, ale to jediný, co dostali, bylo závaží k noze s mojí jmenovkou. Nemůžu jim pomoc. Kolem mě sou bestie dychtící po krvi, a za nima jiný bestie dychtící po krvavý spravedlnosti. Jsem jako uprostřed labyrintu ve kterým se prohání zlo, připravený zabránit mi v úniku. Nešel jsem ani na večeři, žaludek se mi stáhnul, několikrát sem hodil šavli, byl jsem na dně, na tom skutečnym dně lidského života. Tenhle den mi měl připomenout, že za hříchy se vždycky platí. 3. --> http://diskuze.najdise.cz/prispevek…