pohádka z knihy "S maminkou u sedmi Tatarů a jiné povídky z vojny" z roku 1924. Václav Val

Bylo to už dávno a bylo-li to,nevím. Slyšel jsem to od stařečka, stařeček od děda, děd od praděda, ten od svých předků...., a tak to přecházelo z rodu na rod a uchovalo se to až dodones. Měl jeden sedlák býka, býka tak velikého, že když jej honili k napajedlu, vypil rázem všechny řeky na Kavkaze. I nezbylo, než honit býka až do Černého moře. Hospodář ten měl tři syny. Hnali jedenkrát synové býka k napajedlu. Nejstarší si mu sedl mezi rohy, prostřední na záda a nejmladší na zadek, nedaleko ocasu. Potkali synové cestou jezdce. Spatřiv jezdec zázračného býka, zvolal:"Hleďme, zázrak!" Zaslechl křik jeho nejstarší z bratří, sedící mezi rohy a pohánějící býka metličkou zavolal na jezdce:"Hej, kamaráde, slyšíš? Pozdravuj ode mne mého mladšího bratra, toho, co sedí na býkově hřbetě!""Dobrá!" odpověděl jezdec a klusal dále. Klusal on dlouho, nedlouho z jitra do poledne, jel klusem, skokem, koně hnal, dojel k prostřednímu bratru a křičí naň:"Hej,slyšíš? Pozdravuje tě starší bratr!"Uslyšel jeho hlas prostřední bratr a odpovídá jezdci, co mu hrdlo stačí:"Děkuji,děkuji! Pozdravuj mého mladšího bratra, on u ocasu sedí!""Dobrá," odpověděl jezdec a jel dále. Jel dlouho, nedlouho od poledne do večera jel klusem, skokem, koně hnal, skákal a hledí u ocasu sedí nejmladší bratr a metličkou býka pohání. Vyřídil i jemu bratrův pozdrav a jel dále. Přihnali bratři býka k moři, napojili jej a pustili pásti na zelený luh. Náhle z podoblak orel sletěl, uchvátil býka do železných spárů a vznesl se s ním do oblak. Vykřikli bratři leknutím, více býka nebylo. I pustili se pěšky přes vysoké hory domů. Za nějaký čas přihnal na toto místo stařeček-pastucha stádo koz. Náhle z čista jasna zahřímalo a z nebe zašuměl déšť. Stařík se schoval před deštěm pod bradou kozla. Z oblak slétl statný orel, dojídajíc právě lopatku býčí a usedl kozlovi na záda. Když přestalo pršeti, vylezl stařec zpod brady kozlí,aby se přesvědčil,nejasní-li se obloha. Orel se starce polekal, vzlétl do výše a pustil ze spárů lopatku býčí. Letěla lopatka k zemi, stařečkovi přímo do oka a tam uvízla. Stařec ucítil bolest,počal si mnouti pěstí oko a myslí si:"Fuj! Do oka se mi naprášilo!" Hledal, hledal prášek, ale najíti jej nemohl. Přišel domů, ale oko stále bolí. Povídá stařec sedmi svým snachám:"Porýpejte se mi v oku, vyhledejte prášek, už od božího poledne v oku tlačí." Snachy hledaly, hledaly, najít nemohly. Zavolal stařec pasáka. Velí mu vlézti do oka a prášek odtamtud vyhoditi. Pasák vzal provaz, skočil stařečkovi do oka, prohledal všechny kouty a zákoutí a spatřil lopatku býčí. Přivázal provaz k lopatce, vylezl z očního důlku, sehnal býky z celého aulu, zapřáhl je k provazu a s velikou námahou vytáhli lopatku z oka stařečka pastuchy. Aby snad ještě někoho nepotkala taková nehoda,odtáhli lopatku daleko od aulu a pohodili v polích. Minul celý rok, minul druhý, třetí a přešly celé věky. Lopatka byla pokryta zemí, na zemi vyrostl les a tráva, na trávě vznikl nový aul. Počali Kabardinci pole orati, obilí žíti. Žijí v aulu lidé, žijí a netuší, že pod nimi je lopatka býčí. Dozvěděla se o ní lištička čmuchalka. Přibíhala každé noci k aulu a lopatku hryže. Lopatka se třese a s ní celý aul se zachvívá. Polekají se lidé v aulu, myslí nejinak, než že je to zemětřesení. Počali Kabardinci bohům oběti nositi. Pozorují však, že aul se třese pouze v noci i dovtípili se, že je tu jiná příčina. Počali hlídati aul ze všech stran a zastřelili lišku. Ráno celý aul se šel podívati, jaké podivné zvíře zastřelili. Vidí v poli leží liška roztažená, jak dlouhá tak široká. Počali z ní Kabardinci kůži stahovati spojenými silami. Polovičku kůže stáhli, druhou za živého boha nemohli. Nechali ji tedy ležeti v poli a vrátili se domů. Ještě téhož dne šla tudy ženština za sousední děrevušky. Spatřila lišku, převalila ji na druhý bok a stáhla druhou polovinu kůže. Kůži donesla domů, přidala k ní ještě tři sta beraních koží a ušila z nich čepičku svému synáčkovi. Přešlo mnoho let, zadul z moře silný vítr a roznesl kostičky ubohé lištičky. Dutá lebka její kutálela se krok za krokem vždy dál stepí i polem, stále k východu a východu. I přikutálela se lebka až do Kalmycké stepi a tam zůstala. Jelo tudy čtuřicet vozů s Kalmyky pro sůl. Vozkové usnuli a býci, prchajíce před nepohodou, zajeli do liščí lebky, napřed první pár a za ním všechny ostatní. Probudili se vozkové a nemohou se vzpamatovat, kde to byli. I jali se křičeti z plna hrdla. Nedaleko toho místa byl stan a ve stanu spali Kalmyci. Zaslechl kalmycký pes křik a pustil se se štěkotem přímo k lebce. Doběhl, očichal ji,strčil do ní čenichem a převalil. Křik a šum se ještě zvětšil. Vlézti do lebky pes nemohl i chytil jí do zubů, zanesl do stanu a v rohu pohodil. Probudili se hospodáři, slyší, jak nablízku někdo křičí. Počali pátrati po příčině toho a seznali,že křiky vycházejí z lebky. Poslali dovnitř jednoho výrostka, aby se podíval, co se tam děje a on vyvedl z lebky čtyřicet vozů i s vozky. "Kam jste tam hlupáci zajeli?" křikl na ně starý Kalmyk. "Vidíš,jeli jsme k vám pro sůl,"odpověděli vozkové. "Pro sůl jeli a v liščí lebce zabloudili!"zařechtal se starý Kalmyk, vytáhl z kapsy svých koženek kousek soli a hodil ji vozkům. Kousíček se proměnil v celou horu. Vozkové ji rozbili na drobné kousky, naložili, kolik mohli, na své vozy a jeli spokojeně domů. To je konec pohádky.