Hned první den, v novym bombru a děsně dospělej, sis sedl do lavice vedle nejroztomilejšího chlapečka ve třídě. A jak byl hodnej...mockrát jsem ti ho dávala za vzor, šikovnýho Jindříška s talentem na všechno. Seděla jsem na třídních schůzkách vedle jeho krásný maminky a myslela na to jak nepatřičně asi vypadam...spíš ségra než máma...a poslouchala jsem cos provedl a neudělal...Jindra byl vždycky vzornej...měla jsem radost, že spolu kamarádíte...Tehdy na šíšapárty u nás, když jako už pubertální vlasáč hlubokym hlasem okomentoval mrkev slovy - FUJ, VITAMÍNY! To jsem se smála a říkala si...však z toho vyroste...Jindro...všechno nejlepší k tvým osmnáctinám...ti posílám tam nahoru...děti přece choděj do nebe...a myslím na tvou mámu...moc mně to mrzí. Chybíš Danovi a mně taky.A ty, muj milovanej prdíku, ty buď prosímtě pořád stejnej. Mám tě moc ráda.Tvoje...máma.