Řez životem - Diskuze a zkušenosti

Skalpel se v záři světel leskne jako andělský meč osudu, ledově chladným ostřím vedu řez tělem nešťastného milence, ťělem, jež bývalo kdysi důvodem tolika rozepří. Ženy se jej nemohly nabažit, muže zřírala žárlivost kdykoliv jej spatřili. Jeho dokonalost zkrátka nenechala nikoho chladným. Nyní…zůstaly jen vzpomínky v podobě nesčetných vrásek na čele subtilní ženy, která je připravena zhroutit se pod tíhou svého svědomí, které je možná temnější než noc vkrádající se na sál okny márnice. Jaké strašné tajemství může skrývat? Je to lítost, nenávist, nebo snad beznaděj, co odplavují její slzy kanoucí na kamennou dlažbu? Nepřemýšlím...nejsem tu od toho. Moje temné umění nerozeznává stran dobra či zla. Jsem nestraník ve službách boha, lobující současně i za toho tam dole v jámě pekelné. Nepodléhám nátlaku, nepřijímám úplatky, nevím, co jsou emoce. Každý, kdo zkončí na mém stole v rouše Adamově, nesezná z mé strany protekce či obvinění. Avšak jsem to já, kdo zpřetrhá poslední svazky mezi těmito nešťastníky a jejich bližními. Vypreparuji napovrch pravdu ukrytou třeba až na samém dně zoufalé duše, která ještě nestihla opustit tělo. Ano, můžete mě nenávidět, můžete mnou být zhnuseni, nebo se mě zděsit, ale z tváře světa mě nevymažete, neb jsem jeho nutnou a neměnnou součástí.Prohmatávám orgány mladého muže, jehož čas ještě neměl nastat, jak by se mohlo zdát. To by však nesměl žít na hraně, provokovat svojí opovážlivostí, ješitností, ale hlavně a to zejména svoji dokonalostí. Je to tak, tady se za dokonalost platí cena nejvyšší. Nedá se koupit, nedá se ukrást, nedá se vyrobit, však můžou vás tu o ni poměrně snadno připravit a aspoň z části tak naplnit svoji neutuchající chuť po pomstě, jež namířena je proti všem a zárověň proti nikomu. Je to pravda, tento mladík ve svém okolí vzedmul zničující vír emocí a doplatil na to. Smrt, která je v tomto případě jedinou jistotou a zdá se, že také jediným svědkem. Jak však do toho všeho zapadá ona dívka? Byla snad tou poslední kapkou, když pohár trpělivosti přetékal a doruda zbarvená tekutina se valila na stůl, kde po sobě zanechala jakousi předzvěst události, jež poté nastala? Jak velký podíl viny nese tato zlomená žena za to, že srdce jejího chlapce vykrvácelo...rozpůleno vedví. Neměl žádnou šanci, nebránil se. Jen ještě třesoucí se rukou dokončil poslední úpravu na svém už tak perfektním vzhledu, kterým měl ohromit svoji vyvolenou a zabránit tak vzniku sebemenších pochyb o tom, že jedině on je ten pravý. Ta noc...ta čarokrásná noc měla patřit jen jim, sny se měly stát skutečností, všechno ostatní mělo v ten okamžik přestat existovat. Jak silná láska.....jak zničující nenávist. Ve své ruce právě držím jeho srdce, které ještě před pár hodinami tlouklo jako splašené, než jej kdosi umlčel navždy. Zdá se to být tak proklatě snadné, prostě jen napřáhnout a bodnout. Akce a reakce. Žádné výčitky, žádná lítost, žádné sebeznechucení. Další příběh oběti a vraha, jakých tato země spozná ještě nezpočet. Anatomie lidského těla je jedinečná, bůh přeci stvořil člověka k obrazu svému, nosíme tak v sobě část božské jedinečnosti. Je tedy možné chápat vraždu člověka jako útok na samotného boha? Bůh, ó jistě. Co se stalo, odklonil snad v onen osudný okamžik svůj všudypřítomný zrak, aby nám znova dokázal, že síla člověka tkví v jeho nitru a v jeho vlastním svobodném rozhodnutí? Musí snad další člověk zemřít, aby nám toto pravidlo konečně vyvstanulo na mysli? Když pohlížím na tento zmarněný život, začínám pochybovat. Není tu nikdo, kdo by chlapce podržel za ruku, až si bude jeho zbloudilá duše hledat cestu zpět na onen svět. Svět bez bolesti a hříchu. Nemá žádné příbuzné, žádní přátelé nepřijdou, aby jej podpořili na jeho poslední cestě. Přišla pouze ona, uplakaná, zahalená do stínu, tiše šeptající starou modlitbu, na jejiž slova si už nepamatuji. Nemusela tu být, ale přišla a sledovala každý můj řez, každý jednotlivý řez přeměňující tělo jejího milovaného v odpuzující monstrum. Vsadil bych si na to, že uronila slzu za každičký milimetr jeho kůže, který musel ustoupit před mým hrozivým rituálem. Její mysl se ho snažila povzbuzovat, doufajíc, že vstane a věnuje jí aspoň jeden úsměv, i když bude poslední. Výčitky požírají jeji utlumené myšlenky, není schopná zaměřit se na cokoliv jiného, nikdy neuhnula pohledem stranou, celou tu dobu byla s ním, jakoby měla strach, odvrátí-li zrak, že už jej znova nespatří. Je si jista, že to právě ona je důvodem této tragédie. Možná, že by si dokonce přála být na jeho místě. Nebo by chtěla čas vrátit zpět, vrátit zpátky ty přenádherné chvíle. Jejich první setkání, na předměstí, když západ slunce zahalil nebe do červeného pláště a vzduch byl nasáklý vůní nedalekého borového lesa. Oba se snažili dívat se jinam, aby se jejich pohledy nesetkaly, leč marně. Zákon přitažlivosti, jako dva protipóly magnetu, táhl je k sobě i přes veškerá varování, která nebyla dostatečně silná, aby je bral jejich rozum v potaz. Dlouho tam stáli, diváli se na sebe, bezeslova, však jejich pohledy byly výmluvné dost. Oba si byli jisti fatálností tohoto setkání. On, dokonalý v každém detailu, rebel, jakého lidé bezmezně obdivují anebo k smrti nenávidí. Ona, nejkrásnější dívka jakou si lze představit, byla pro jeho náruč jako stvořena. Že prý do sebe byli zamilováni už od narození, jen čekali na ten jedinečný okamžik, až se setkají a pohlédnou si navzájem do očí. Od té doby se jejich osud začal naplňovat a tím vlastně i ten můj. Dokončil jsem svoji práci. Vypadá teď jinak. Jakobych mu vyoperoval z těla nádor, který mu bránil v poklidném odpočinku. Jizvy si s sebou ponese až do hrobu. Žel, to nebude trvat déle než dva dny. Zda přijdou na to, co se skutečně stalo, kdo vzal těmto dvěma lidem právo na štěstí, právo žít, je ve hvězdách. Moje práce tu zkončila, můj osud protnul ten jejich až na samém jeho konci. Nemusí mě zajímat, kam teď povedou kroky nešťastné mladé ženy, ani co se přesně stalo a jaký podíl viny jí náleží. Možná, že se ke mně zase vrátí, ale už ne jako host, nýbrž jako má další práce. Když jsem uvnitř těla člověka, vše mi připadá smysluplnější, jasnější, jakoby neexistovaly žádně paradoxy a nepochopitelné skutečnosti. Nastane klid, čas se zastaví, cítím jejich minulé životy, jejich nenaplněná přání, jejich lásky. Stávám se aspoň takto na krátkou chvíli součástí jich samotných. Často mě to nutí přemýšlet, kdybych měl moc nad životem a smrtí, jak bych s tímto darem naložil? Když vidíte ten poklidný výraz v jejich tvářích, který vždy jakoby smyl všechny hříchy, jakých se dopustili, není to snad důvodem obrátit se k bohu pro odpověď? Pro mě tohle není nic víc než každodenní rutina, stále nové příběhy se stejným koncem a možná taky odpověďí na otázku proč jsem to, co jsem.