dnes ráno jsi je natrhalakvíteček po kvítečku přebíralapečlivě stuhou života zavázalanakonec uvadlé bez lesku z okna jsi všechny vyházelapadá teď do prázdna stále nížnatrhané luční kvítínáruč času nezastavíšspadnou všechnynení zbytívše pomíjivé jednou přejdepláč a smutek, i stesk když vejdev chtíči nezastavíš lidské bytíbez lásky k světu není žitíve snech tančíš na střeše domuk ránu pomodlíš se k bohupak při rozbřesku zláté nitkypřed očima přenádherné mžitkypři prvním paprsku když usedáš jsi unavená ..usínáš, někdy uvadášjak louka květů ve steskujako hřmící bouře bez bleskůkdyž na chviličku zpomalíša ještě trochu víc se uvolníš..pak zjistíš, žesvůj život ve spěchu nezastavíšjen časem ho naplno pochopíš je jako jedinečné moře časukteré stojí za námahu pro tu krásui když jednou přeplaveš ho celéžiješ na plno, když chceša jde ti to skvěleneboj se utrhnout další květi když v myšlenkách se vracíš zpětzkus pochopit těch pár nepodstatných větužij si to, nevzdávej se naplno prožij tenhle přenádherný svět...