Možná se obyčejné zdálozamračené deštivé ránokdy slzy slunceulpěly na mých vlasechkdy kapky v loužíchsčítaly minuty v časecha jáv očích jiskry očekávánípak šlabez malého kousku zaváhánípo cestěz dětství tolik už poznanéna místov srdci tak pečlivě hlídanékus dušena dlaň vlhkou jsem položilačást srdceco jindy silně bych obalilajá svléklaa nechala nahotě napospastiše mu šeptlaneboj...teď neměj vůbec strachjen bij....................
buba
Může být liják, může bít i sto hromů, zahřeje na duši, když vracíš se domů, kde jako ještě malá, jsi si tolik hrála, kde jsi nechala kus srdce svého, prožila něco tajemného, to člověk jenom tuší, proč srdíčko tolik buší, a tak i v těch kalužích, zrcadlí se dětský smích. Tam rozbušit se jistě smí, kde bylo jeho zázemí.
K příspěvku je přiložený obrázek, který se zobrazí pouze přihlášeným uživatlům.
medulka
» buba
V těch místech když stojíš zase vzpomínky jako obrazy tiše prožíváš a srdce ti bije nádherná je ta chvíle kdy ho otvíráš beze strachu kdy ho objímáš v jeho vlastním prachu.