Jsem víla na dně vyschlého oceánu,jsem vrána, co nekráká.Jsem sopka lávu nechrlící,jsem panenka, co odložili.Jsem sníh, bílý kdysi a nejskřící,jsem ucho neslyšící.Život pluje na obláčku, stíní však slunečním paprskům...Srdce puká bolestí,není mu však pomoci.Jdu dál temnou ulicí a doufám,že najdu cestu na konci.Byla bych tu zbytečná,odcházím Jsem stále......a budu!
už zase ocelová žena
» bojka-new
Tobě taky, Markétko... Jsem tu pořád, jen mi nějak myšlenky utíkají tam, kam vůbec nechci. Ale jsem a budu, ty mě znáš. Jak se tím nezabývat, když v tom žiju. Ne, odcházím, jinak to nejde.