Jsem víla na dně vyschlého oceánu,jsem vrána, co nekráká.Jsem sopka lávu nechrlící,jsem panenka, co odložili.Jsem sníh, bílý kdysi a nejskřící,jsem ucho neslyšící.Život pluje na obláčku, stíní však slunečním paprskům...Srdce puká bolestí,není mu však pomoci.Jdu dál temnou ulicí a doufám,že najdu cestu na konci.Byla bych tu zbytečná,odcházím Jsem stále......a budu!
růžička
» už zase ocelová žena
Počkej já se po něm , také podívám - Někdo je štástný celý život a ani netuší jak bolest , zklamání a samota tíží a jak je zranitelná . Neboj opět vyšplháš na ten kopec a budeš štástná , chce to trpělivost