Poznání - Diskuze a zkušenosti

Cítí najednou, že stojí za ním. Bojí se ohlédnout. Má strach, že jakmile ji třeba i jen okem zahlédne, bude konec, všechno pomine, propadne se do nicoty. A přece věděl, že přijde, jen ji možná nečekal tak brzy.„Nečekal jsi mě ještě?“ ptá se a má sametově jemný hlas.Ví, že je zamčeno a nikdo kromě něho klíče nemá.„Vždyť sis přál, abych přišla, a tím jsi mi dal klíče.“Uvědomuje si, že mu odpovídá, aniž on něco řekl.Jak se asi jmenuje, napadá ho a zároveň mu přejede mráz po zádech při pomyšlení na její jméno. A ona tu teď je, stojí těsně u něj a za chvíli ho obejme.„Zajímá tě mé jméno? Měním svá jména, každý chce slyšet nějaké jiné. Ale dnes jsem Poznání. TVÉ Poznání. Tak jak jsi celý život o něj stál.“Je záhadná jako každá žena a zároveň jej přitahuje jako… jako možná každá žena. Celý život se snažil ženy pochopit. Tušil v nich hlubokou krásu a krásnou hloubku, něco nadpřirozeně zázračného a tajemně životodárného.Otáčí se. Její krása mu vyráží dech. Usmívá se a je v tom vše. Vidí svou dceru, když byla malinká a bezstarostně se smála. Je v ní zranitelnost i krása nebe. Postupně roste a teď tu stojí před ním.„To jsem já, chtěl jsi mi přece rozumět.“ A opět se tak nádherně usmívá. „Vždycky jsem tě milovala a obdivovala.“ Jako by v tom úsměvu náhle spatřil svou matku, o které si myslel, že se snad ani smát už neumí.„Maminko, to přece není pravda, byla jsi chladná a racionální, přesná a přísná, nehladila jsi mě, miloval jsem tě tak maximálně z povinnosti…“ Chce se mu brečet a zároveň cítí, že to vše je trochu jinak. „Styděl ses za mě, byla jsem příliš obyčejná, utahaná a zdála se ti málo hezká. Nechtěl jsi vidět mé starosti a mé problémy, cítil ses lepší a dokonalejší a zapomínal jsi, že musíš růst ze svých kořenů. A já jsem tě vždycky milovala a obdivovala.“Vidí neznámou malou holčičku s jejími sny a touhami, jak k němu vztahuje ruce, upracované, mozolnaté, podřené ruce svraštělé stářím a přece najednou zatoužil po pohlazení. A ona ho jemně hladí po tváři a ta ruka je nesmírně heboučká a voní mateřídouškou. To už není mateřské pohlazení, je v tom divoká vášeň a smyslnost schovaná do heboučké něhy. Takhle přece hladí jen...„To jsem já, chtěl jsi mi přece rozumět.“ A opět se tak nádherně usmívá. „Vždycky jsem tě milovala a obdivovala.“ Moc si vždy přál ji pochopit, ale zdaleka ne vždy se to dařilo. Teď s úžasem hledí na její krásu. Stále jakoby dívčí obličej, úžasně tvarované tělo, svůdné křivky, vyzývavý postoj a úsměv, který sliboval vše. Čím víc ji pozoruje, tím míň je oblečená. Překrásná vzedmutá ňadra, vybraný pas a oblé boky, nádherný zadeček a ladné nohy. Dívá se dál a má pocit, že se svléká ještě mnohem mnohem víc.Najednou vidí vše. Vidí a ví. A nemůže než obdivovat její skutečnou krásu. Cítí její čistou lásku. Oceňuje její snahu dávat do jejich vztahu hloubku, skutečné hodnoty a dynamiku, která je posune dopředu. Hledí na nesmírné odpouštění a absolutní bezpodmínečné přijímání každého člověka, ať je jakýkoliv, ale také jasně vidí, jak naprosto jednoznačné a jedinečné místo v jejím srdci má. Chápe, že jej bezmezně miluje víc, než kohokoliv a cokoliv na světě, včetně jejich dětí. Cítí, že ač jej vnitřní velikostí přesahuje, přesto k němu vzhlíží s obdivnou láskou.„To jsem já, chtěl jsi mi přece rozumět.“ A opět se tak nádherně usmívá. „Vždycky jsem tě milovala a obdivovala.“ Má pocit, že před ním stojí skutečná ŽENA v nadpozemském, nekonečném naplnění. Harmonie krásy tvarů i citů, něžnosti i vášně, hledání, touhy, snů i naplnění, přijímání a odpouštění, bezmezného dávání a empatie, objímání a spočinutí, divoké nezkrotné touhy po lásce a extázi milování, souznění všech forem života, včetně jeho naplnění.Je nesmírně vděčný za toto poznání.„Jsem tvé Poznání“, připomíná mu a opět se překrásně usmívá.Dalších slov není už třeba. Usmívá se taky, otevírá svou náruč a v jejich objetí je naprosto vše…