Kombiné v barvě lila (povídka) - Diskuze a zkušenosti

Saša se smutně dívala na nenáviděný, zažloutlý obrázek, který snad pamatoval třicátá léta minulého století a zlostně zavrčela: „ Co na tobě ten idiot vidí, zničím tě ty ubohý, historický přelude. “ Cvakly dveře a z přilehlého archívu se vracel její nový kolega, idol a tužba jejích osamělých nocí. „Tak tady Vám to nesu Sašenko, ale bohužel musíte se tím probrat sama, jak vidíte, mám spoustu vlastní práce. “ Saša roztomile poděkovala, pokud se ovšem u čtyřicetileté ženy o roztomilosti vůbec dá hovořit a hrdě odkráčela do „slepičárny“, jak mužská část redakce místních novin nazývala kancelář svých tří kolegyň. „ Tak co, zabral? “ „Všiml si toho výstřihu?“ Na Sašu se nahrnula palba otázek jejich kolegyň a jí nezbylo, než smutně konstatovat, že jejich nový kolega Viktor Zbořil, nový strážce archívu a autor retro rubriky, opět nezabral. Saša, neboli Alexandra Svatá ,novinářka a autorka víkendové přílohy Náš domov a kuchařského sloupku, čtyřicetiletá, osamělá žena. Obě, už dospělé, Sašiny děti se rozletěly do světa, bývalý manžel se ztratil v propadlišti dějin a ona sama až do nedávna nic nepostrádala. Ovšem čtyřicítka, na slavnostním, narozeninovém dortu tvaru mužského přirození, jí zasadila smrtelnou ránu. Najednou ji došlo, že už nechce trávit osamělé noci v tichém bytě. A tak spolu se Zdeňkou, Libuškou a Naďou , kolegyněmi z práce, začaly vymýšlet jak si pořídit nějakého toho super chlapa. A Saša opravdu za uplynulý půlrok vyzkoušela všechno – klasickou seznamku, e-mailovou seznamku, víkendový pobyt pro nezadané, leč slovy klasika „ Vše počínání marno jest .“ Nová jiskřička naděje ji svitla právě s příchodem jejich nového kolegy Viktora, pětačtyřicetiletého starého mládence a ještě velmi pohledného muže, s udržovanou štíhlou postavou a krásnými, stále ještě hustými a černými vlasy. Saša si sice kriticky dokázala přiznat, že její postava není vysportovaná a o štíhlosti se také nedá mluvit, ale to jí nezabránilo, aby se do Viktora nezamilovala. Jedinou konkurentkou v lásce jí byla žena, která je paradoxně už nejspíše mnoho let mrtvá. První co ozdobilo Viktorovu novou kancelář byla zarámovaná fotografie jakési ženy středních let, oděné pouze v kombiné barvy lila, s účesem jakým se v dobách své filmové slávy pyšnila blonďatá Anny Ondráková. A právě o tomhle přeludu ze staré fotografie Viktor hrdě prohlašoval, že to je jeho jediná, platonická láska. Jenže Saša se nevzdávala a tak začala pomalu a plíživě útočit na city, svého „chladného“ kolegy. Nejprve to zkoušela přes jídlo, domácí tažený štrúdl, buchty s mákem, domácí tlačenka, ale když ji Viktor po týdnu snažení, při dalším svačinkovém vnucování, jak sama Saša svou činnost nazývala, rázně řekl, že děkuje, ale takhle, že by se nevešel do žádného ze svých svátečních obleků, tak ji nezbylo než změnit strategii. Ovšem pozvání na skleničku a následné stezky nad samotou a opuštěností dopadlo opět katastrofou. Viktor ji totiž poradil, ať si koupí pejska nebo kočičku. Ženský kolektiv „slepičárny“ se tedy usnesl, že pošle na výzvědy jednoho z kolegů, los padl na Dana, protože ten jediný není žádný „zastydlý puberťák“, ale milý, obtloustlý taťka od rodiny, který dokonale chápe ženskou duši, neboť v novinách mimo jiné píše psychologickou poradnu. No a Dan nezklamal, byl to on, kdo zjistil to podivné Viktorovo tajemství a sice,že Vikyho jedinou a platonickou láskou je ona záhadná dívka ze staré fotografie. Jenže, jak bojovat s přeludem? Válečná porada v nedaleké restauraci také přinesla svůj výsledek a sice, že se Saša musí co nejvíce podobat dívce z fotografie a že to musí být pro Viktora překvapení. A tak se tmavovlasá a na krátko ostříhaná Saša vydala, s tajně okopírovaným obrázkem své sokyně, do renomovaného kadeřnického salónu. Prodloužení, nabarvení vlasů a změna moderního účesu v retro blonďatou „hrůzu“ změnila Sašu k nepoznání. Přinejmenším vypadala podivně a ještě podivnější bylo,že si ještě před odchodem z kadeřnictví nasadila široký klobouk a to kadeřnice netušila, že má v tašce paruku coby dokonalou kopii svého původního účesu. To vše pro oklamání nepřítele a zdárné dokončení plánu. To byla ta lehčí část předem vytyčeného cíle, na jehož konci se měla vlnit dvě žhavá těla v pradávném tanci lásky. Zbývalo jediné, sehnat lila kombiné. Po marném maratónu v nákupním středisku, nesoucím zvučný, leč ryze nečeský název SCHOPING PARK se Zdeňka, jediná manuálně zručná z celé party, rozhodla, že to kombiné prostě ušije. Sehnat patřičnou látku v barvě lila a ušít z ní ten, dnes už zcela opomíjený a zavrhovaný prvek ženské garderóby, byla vlastně hračka. A tak přesně pátého v pět hodin čekala Saša, coby věrná kopie múzy z fotografie, jen o nějakých těch pár kilo těžší a starší, vlastně mladší, ale to je nakonec jedno, na svého vysněného idola. Viktor kráčel tichou ulicí a sám sobě se divil, proč se rozhodl přijmout pozvání potrhlé kolegyně Saši na večeři a ještě k tomu u ní doma. Viktor měl ženy rád, moc rád, tak rád, že už kvůli tomu dvakrát málem přišel o život. Rozhodl se tedy, že tentokráte si svou poslední šanci nepokazí, nasadil masku starého mládence a rozhodl se všechny ženy ve svém okolí ignorovat, tak jak mu radil lékař, který ho od ranného mládí léčil. Jen dvakrát za svůj čtyřicetiletý život Viktor porušil lékařem daná pravidla a pokaždé to málem skončilo katastrofou. Poprvé, když mu bylo dvaadvacet let a studoval žurnalistiku a podruhé, právě před rokem v bývalém zaměstnání. Chtěl, tolik se snažil dodržovat pravidla, ale když ta potrhlá, oplácaná Saša se tolik snažila. Nejdřív ho chtěla lapit na buchty, když se nedal tak si myslela, že ho uloví na smutnou duši,ale to se jí taky nepovedlo. Pak poslala kolegu, toho imbecila Dana, který zcela naivně uvěřil Viktorově báchorce, že má v srdci dámu ze staré fotografie. Ta fotografie byla památka, památka na sestru Viktorovy babičky, která trpěla stejnou chorobou jako Viktor. Jenže Saša se tolik snažila, že Viktor prostě nedokázal odolat, vynechal svou pravidelnou denní dávku léků a s kyticí bílých lilií se vydal za dobrodružstvím. Viktorova ruka se ještě nedotkala zvonku a dveře se před ním samy otevřely, vstoupil dovnitř a když v nastalém šeru,které ozařovalo jen světlo ze starodávné lampy, zaostřil, spatřil ducha, sestru svojí babičky. Chytil se za nemocné srdce a v hlavě mu proběhla myšlenka, že Viktorie, babiččina sestra ho přišla varovat. Taky trpěla vážnou a vzácnou srdeční chorobou a jakýkoli vzruch, tedy i milostný akt, by ji býval mohl zabít stejně tak jako Viktora. Viktora, který si dnes nevzal žádné utlumující léky, aby se mohl třeba naposledy ve svém bídném životě pomilovat s ženou, která po něm touží. Saša s údivem a triumfem hleděla do vytřeštěných Viktorových očí a těšila se, že mu záhy vysvětlí jak moc ho miluje a jak moc touží líbit se mu, být milována. Jenže nestihla to! Umírající Viktor ještě stačil zašeptat „Viktorie, Viktorie ještě né prosím .“ PS: Dodatek autorky pro slabší nátury, tento příběh se zakládá na skutečné události, ale pro účely poutavosti povídky byl mírně upraven. Ve skutečnosti to Viktor přežil.