Dnes byla tak krásná noc, ač bylo chladno a já se choulila do svetru,do jedné z mála věcí, která mi tu po tobě zbyla…bylo mi krásně…zhluboka jsem dýchala ten čerstvý vzduch a dívala se směrem k té překrásné jiskrné obloze…zda-li pak i tvůj zrak teď někde, tam, kde právě jsi,prohlíží tu nádheru…zda-li pak i ty, cítíš pokaždé, když se podíváš směrem k obloze, to chvění, touhu…nás?Není to jako kdysi, to, když jsi mě před svým domem zachumlal do deky a přitiskl k sobě…oheň z táboráku ještě dohoříval, v dáli byl slyšet jen zpěv mladého slavíka, někde v křoví za námi si hrál cvrček tu svou, jenže my nevnímali ani jeden z těch zvuků…s hlavou zakloněnou a opřenou o rameno toho druhého, jsme nasávali atmosféru noci a blížícího se rána…Cos to tenkrát řekl? Až bude padat hvězda, víš, co si přát? Jistěže jsem to věděla, jen nechtěla říct nahlas, abych to štěstí nevyplašila…a ty? Ptala jsem se. Ty víš co by sis přál? Přál bych si takhle tady s tebou sedět, napořád… Jenže jsi to vyslovil a když se přání řekne nahlas, nikdy se nesplní…to jsi nevěděl?Ne, není to jako kdysi, protože teď sedím sama někde jinde, na jiné lavičce, snad i pod jinou oblohou…jen ty hvězdy mi přijdou stejné…stejně zářivé, stejně vzdálené…už je mi zase zima i přes ten svetr, asi půjdu domů…jen ještě chvilku posedím a nadýchnu se…zavřu na okamžik oči a pak, když je zase otevřu…třeba tě tu uvidím…tři, dva, jedna...teď...Bože, padá hvězda…a já opět slyším tvůj hlas…Víš co si přát…?Ano vím…přeju si Tebe, křičím ze všech sil…Tebe, tebe, tebe… To slovo přicházelo ze všech stran jako ozvěna…a doprovodilo mě domů…Dnes byla krásná noc…moc krásná…noc s přáním na rtech, noc s ozvěnou, která se musela dostat až k tobě…