Byl jednou... - Diskuze a zkušenosti

Byl jednou jeden les. Jak už to v lesech bývá – rostly tam nejrůznější stromy. Každý měl nějakou povahu, slabost, touhu...V tom lese, na jednom z nejkrásnějších míst, kam spolu chodili mladí zamilovaní rozmlouvat, rostly tři jedle. Byly krásné, štíhlé, ztepilé – ale ta, co rostla uprostřed, byla ze všech nejhezčí. Taky na to byla náležitě hrdá. Sedali na ni ti nejbarevnější ptáčci, zpívali jí její nejmilejší písně a vůbec ji obdivoval celý les. A ona té pozornosti jaksepatří využívala. Nechala si od vánku hladit větve, česat jehličí... Měla krásný život.Nedaleko od ní rostl mohutný dub. Byl už docela starý, jeho kůra byla vrásčitá a rozpraskaná. Nebyl vůbec krásný, ale zato byl moudrý a dobrý. Nechal veverky stavět si v jeho koruně hnízda a radil celému lesu, když někdo potřeboval pomoc.Ten dub se zamiloval do té krásné jedle. Vytrvale jí posílal po veverkách vzkazy, své obyvatele, nenápadné, ale krásně zpívající ptáčky, vysílal k ní, aby jí zpívali nádherná vyznání. Ale jedle, pyšná a hrdá na svoji krásu, s ním ani nepromluvila.Jednoho dne přišli do lesa dřevorubci. Obdivně koukali na starý mohutný dub – ani je nenapadlo, aby ho skáceli. Na to byl v lese až příliš vážený. Zato jedle, která pyšně předváděla své větve a hladký, štíhlý kmen, je zaujala. Zaťali do ní svoji sekeru a skáceli ji. Neslyšeli, nemohli slyšet její bolestný nářek. Plakala, a dub plakal s ní. Skáceli ji, osekali jí větve, spálili jehličí.To, co z ní zbylo, odtáhli pryč z lesa. Rozhodli se, že z ní vyrobí postel pro váženého pana starostu.Pouhých pár týdnů vydržela jedle, teď už vlastně postel, váhu pana starosty. Jedné noci se bolestí rozpadla. Pan starosta se rozhněval, postel rozebral na prkna a nechal odnést do kůlny ke dřevu na topení.Když jeden z pacholků skládal to, co z jedle zbylo, ke špalku, aby to rozsekal na menší kusy, všiml si, že to dřevo je krásné, světlé a že je ho na spálení škoda. Schoval je tedy za kůlnu. Za pár dní si na jedli vzpomněl, a taky ho hned napadlo, co s ní udělá. Vyrobil z ní malou lavičku, a tu odnesl do lesa na místo, kam vodil svoji milou.Lavičku přibil k tomu největšímu stromu – samozřejmě, byl to ten dub, který už nějakou dobu jen chřadl a slábl.Jedle plakala, a styděla se za svoje dřívější chování. Myslela si, že s ní už nikdo ani nepromluví – ale to neznala moudrost a velkorysost svého někdejšího obdivovatele. Ani trochu mu nevadilo, že jedle ztratila svoji krásu. V nocích jí jeho listy šeptaly stále stejně krásná vyznání a za deště ji chránily jeho větve před zmoknutím. Nikdy ji nepřestal milovat a v jeho vzpomínkách byla stále stejná. Krásná, urostlá a ztepilá.Od té doby je z jedle a dubu nerozlučná dvojice. Vítají společně mladé milence, kteří k nim chodí, a poslouchají shovívavě hovory a zpěv obyvatel lesa...Už navždy zůstanou spolu...--------------------------------------Tohle je pohádka, kterou jsem jako malá milovala...