V oblacích se vznášíš,na nic nemyslíš,o ničem nesníš,před očima se ztrácíš.Ve svém světě uzavřený, jsi sám,v iluzi Pravdy spokojený,sám sebou opojený,nevidíš, jak na kolena upadáš.Padáš a voláš,však z hrdla ani hláska,nevnímáš, ve vnitru uhníváš,pro vítěze vzdaluje se páska.Přichází pochopení,když koně se plašía prach stopy tvé zanáší,jen o vznášení, život není.A tak po letech odloučení,kdy zub času vtiskl ti svou tvář,ošklivost a znetvoření,neskryjí tvou zář.Sklání se nad tebou,dává ti pít,tvář tak nádhernou,pro tu stojí žít.A ty povídáš, miluješ, směješ se a žiješ,ona neposlouchá,usmívá se,ví, že už nikdy neodejdeš.Pro mne, příteli můj,zajisté na světě taky místo,hledám jej stůj co stůji když v tom mám pramálo jisto.Tak i já na kolena padám,odevzdávám se do rukou Boží,přiznávám, o pomoc volám,ať v mém srdci opět sněží...sněžía kvete kvítípršía smějí se dětiať mi srdce není přítěží,ať vzdám se touhy vědět, oč tu běží,ať jsem princeznou vysvobozen,z vysokých věží,ať jsem Perníčkem,co jednou zvítězí.